ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Pachuť v ústech
V lednu tohoto roku rozhodl v občanskoprávním sporu Obvodní soud pro Prahu 1, že Marta Chadimová nemá nárok na dům na Loretánském náměstí a další nemovitosti. Odvolací soud nyní lednový rozsudek potvrdil. Důvod je stále týž - listiny, které měly podpořit restituční nároky Marty Chadimové, nejsou pravé. Soud nezaujímá žádné stanovisko k otázce, kdo listiny zfalšoval, uvedl soudce.

To ovšem je zásadní bod.Ani Marta Chadimová nepopírá, že v kauze se vyskytují falešné dokumenty. V otevřeném dopise tehdejšímu ministrovi spravedlnosti Otakarovi Motejlovi ze dne 5. října 1998 (tedy skoro na den před pěti lety) píše: " Restituovala jsem zcela normálním a zákonným způsobem dům s přilehlou zahradou na Loretánském náměstí. Že jsou dnes v mém notářském spise jiné dokumenty, než kterými jsem restituovala já, je prokázáno již několik let. Zrovna tak jako to, že se jedná o dokumenty, které si nechalo zhotovit bytové družstvo Černínská jízdárna, založené za účelem výhodně získat dům do svého vlastnictví."

Spor trvá už jedenáct let. Do jeho trestní linie zasáhl tehdejší prezident Václav Havel, když Chadimovou omilostnil, aniž by počkal na rozsudek. V očích veřejnosti tím poškodil především samotnou Chadimovou a přeneseně i justici a sám právní systém. Bylo snadné si udělat obrázek, že mocní si dovedou svoje vyvolené podržet. A Chadimová pak v další sérii nešťastných kroků tento pohled zostřila svým postojem vůči soudu. Naposledy to bylo, když se odmítla dostavit k jednání, pokud mu budou přítomni novináři. Justice si to nechala líbit.

Dlouho bychom se dohadovali, který proces udělal naší justici tu největší ostudu. V kauze Chadimové, ať je právo na té či oné straně, justice nedokázala jasně a věrohodně zaujmout stanovisko a účinně ho prosadit. Prokázala slabost a nevěrohodnost. Tak zvaně mezi čtyřma očima slýchám od pánů zvyklých nosit talár, že zde šlo o "neodolatelné politické tlaky". Tím hůř, pánové v taláru, tím hůř. O to ostřejší zůstává po tomto případu pachuť v ústech, že jste jim nedokázali vzdorovat. Pokud nějaké byly.

RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem si s Malou Vločkou kupoval kolo
Jakmile do vás dvě ženské hučí, že nemáte kolo, ale Plečku, po nějaké době vám rupnou nervy a jdete koupit kolo, co není plečka. Abych minimalizoval následné řeči, že jsem si vybral blbé kolo, vzal jsem si jako poradce Malou Vločku, dceru mé přítelkyně Sněhové Vločky. Šli jsme nakupovat do Intersportu k panu Peckovi ve Vršovicích.
Těšil jsem se na to. Malá Vločka vyrůstala mezi bikery a tuším, že jí už jako miminku dávali místo dudlíku vyvařený ventilek. Kolům rozumí a když u stolu spustí ty svoje expertní řeči, jsem takříkajíc mimo. Byl jsem zvědavý, jaké odborné vhledy vyjeví.
Začala s tím brzy.
"Čepice," řekla už před vchodem.
"Jaká čepice?"
"Nemůžeš jít koupit kolo s tou čepicí, co máš na hlavě."
"To je skotská čepice originál ze Skotska, koukej, dvorní dodavatel Jejího Veličenstva."
"Vypadáš jako strýc Podger."
"Já jsem strýc Podger."
"Jenže to nemusí každý hned vidět. A strýc Podger nemá co dělat mezi bikery."
Myslel jsem, že žertuje. Jenže v očích měla chlad oceli, ze které se dělají náboje kol. Nevstoupí k Peckovi po boku strýce Podgera.
Vzpomněl jsem si, jak se zhrozila moje dcera Irena, když si Míša kdysi vzpomněla, že koupí synovcovi Lukášovi skejťáckou mikinu.
"Skejťáckou mikinu? Ty jsi zešílela! Máš ty tušení, co je to skejťácká mikina?"
Nemyslete si, nakonec jsem zvítězil.
Kolo jsem koupil a domů jsem na něm jel v tweedovém saku Burberry´s a v originál skotské čepici!