ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Pirátství je u nás normální
Českotěšínská "šílená tečka" za policejní akcí Kryštof by mohla mít jeden pozitivní efekt. Slova "šílený" použil ministr vnitra v souvislosti s jízdou třicetiletého řidiče mercedesu, který ve stopadesátikilometrové rychlosti smetl policejní vůz a změnil ho ve smrtící nástroj pro tříčlennou osádku. Pozitivní efekt by mohl spočívat v tom, že by si společnost konečně řekla "už bylo dost zvůle" toho typu řidičů, o kterých se hovoří jako o "neukázněných". Ve skutečnosti to jsou potenciální a velmi často skuteční zabijáci.

Společnost, to znamená především parlament, ovšem s plnou podporou veřejnosti. Parlament chystá zákon, který předpokládá bodový systém. Už dnes jsou kolem této novely pochybnosti co se týká účinného dopadu na určitý typ řidičů.K zásadní změně dojde, teprve až se řidičské chování promítne do výše povinného ručení a výše havarijního pojistného. To je opatření osvědčené v praxi mnoha zemí a je nepochopitelné, proč se ho zdráháme převzít i my. A že za šílenou jízdu bez světel s alkoholem v krvi má následovat tvrdé vězení a že by zákon měl v určitých případech počítat i se zabavením automobilu, to je něco, o čem by se mělo vážně a kvalifikovaně uvažovat. Tím spíš, že by to nebylo žádné vynalézání žárovky. Taková opatření jsou zavedena jinde. Samozřejmě, že i v tvrdě represivních zemích dochází na silnici k výstřelkům. Jenže u nás, bohužel, pirátství není výstřelek, ale banální součást každodenní praxe. Je na čase tomu říci "dost".

RODINA A PŘÁTELÉ: Jedna ruka netleská
Tak tohle je český Big Lebowsky, říkal jsem si po prvních deseti, patnácti minutách filmu a velmi dobře jsem se bavil, upřímně to říkám, bez ironie. Dvojice průserářů hraná Jiřím Macháčkem a ještě lepším Markem Taclíkem získá sympatii, a divák je upřímně zvědav, zda Standa (Jiří Macháček) dojde k něčemu, co by se aspoň vzdáleně mohlo podobat vyřízení účtů. Jde totiž o to, že se nechá namočit do maléru, odsedí si půl druhého roku v base a pak s pomocí kamaráda Ondřeje (Taclík) a dvou děvčat Martiny (Isabela Bencová) a Andrey (Kristina Lukešová) si to chce vyřídit. Potud vše v pořádku, černá humor na samé hraně věrohodné nadsázky. Jde to do poloviny filmu a pak zřejmě došlo k tomu, že při tvorbě scénáře spadnul řemen a nebylo jasno, co s tím dál.

Takže pak přijde na řadu fatální motiv vegetariánské restaurace.
Nelze totiž směšovat nadsázku a blbost. Jakmile máme věřit, že někdo je supermafián a má vilu bratru za třicet melounů a který má k ruce námezdného vraha - a je to majitel vegetariánské restaurace, tak to není nadsázka, ale - jak řečeno - blbost. A když a k rozuzlení příběhu a zápletky a záhady (tedy = inzerované překvapení) spočívá v tom, že v podzemí zmíněné vegetárky vybraná společnost večeří masitou stravu a pan Ivan Trojan tam musí dělat Hitlera, aby to vypadalo symbolicky, pak to není nadsázka, ale zase jenom blbost.

Jakmile jsme vstoupili na půdu vegetárky, film ztratil poslední kontakty s realitou a změnil se ve sled scénáristických a dramaturgických schválností. To je vždycky neštěstí, když autor opustí jeden motiv, protože si s ním neví rady, a nasune do děje motiv jiný. Přesně tohle se zde stalo. Mafián Zdeněk (Ivan Trojan) zde měl zůstat mafiánem, ano - spojeným s policajty a dalšími mocnými tohoto světa, a Standa s Ondřejem měli... co vlastně? To byl úkol pro scénáristy, jak na tuto otázku odpovědět. Místo toho vytáhli z rukávu úplně jiný motiv a příběh se propadl do nevěrohodnosti.
Ve filmu je mnoho dobrých momentů a jistě stojí za to na něj jít. Za podívání stojí i dětské postavy, Zdeňkovy děti, holčička jak vystřižená z Adamsovy rodiny a chlapeček - homosexuál začátečník. A dospívající mladé dámy asi budou posílat do produkce zvědavé maily s žádostí o recept na mazivo, které, pakli je namáznuto do rozkroku, přiměje psa k vykonání orálního sexu. To v tom filmu taky je, mimo jiné (bez receptu).

PSÍ PŘÍHODY: Kouzlo tenisákových polí
Najít jeden tenisák, to je štěstí. Najít jich pět po sobě, to je prokletí. Zdá se, že přesně k tomu došlo.
Jakmile za hotelem Mövenpick zřídili tenisový kurt, věděl, jsem, že občas některý ten tenisák přeletí plot. Však také Bart zaznamenal první úlovek pár dní poté, co se na kurtu odehrálo první pink-pink. Postupně jich našel nejméně pět, možná už to bude k desítce.
Každý den pročesává s frňákem přitištěným k zemi křoviny a hromady listí. Je to tam zanedbané území nikoho, to není žádný rovný trávníček! Potíž je v tom, že ho nemůžu odtud dostat.
Vidina tenisáku je pro něho silnější motivace, než můj povel "ke mně". Když hodně zařvu, přiběhne, ale jen proto, aby se mi ukázal - a letí zpátky do křoví. Jeden tenisák našel snad sto metrů od plotu. To ho naučilo, že oblast ve které stojí za to hledat je mnohem větší, než se zprvu dalo tušit. O to déle trvá každé jednotlivé hledání.