ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Zvyk je zlatá košile
Šéf newyorské burzy Richard Grasso získal od této ušlechtilé instituce sumu odpovídající 4,2 miliardám korun na odměnách. Vzbudilo to pohoršení a též pozornost hlavního finančního kontrolora státu New York Alana Havesiho. Kontrolor vyzval Grassa, aby odstoupil. Tímto krokem, domnívá se kontrolor, se obnoví důvěra investorů. Jakápak asi odměna by byla dost nízká nebo ne moc vysoká, aby investoři byli plni důvěry a státní kontrolor se nehněval? Dvě miliardy korun? Dvacet korun? Kdyby Grasso pracoval za dvacku, investoři by byli nedůvěřiví, protože by bylo jasné, že v čele burzy stojí magor. Grasso si ale vzal přes dvě stě miliónů dvacek a investoři jsou nedůvěřiví, protože mají pocit, že v čele burzy stojí finanční Otesánek.

Přenesme tuto otázku do našich podmínek. Ukázalo se, že pět členů představenstva České konsolidační agentury si rozdělilo 20 milionů korun za vládní asistence dozorčí rady složené z politiků, kteří si rozdělili miliónů šest. A můžeme se ptát nanovo. Měli členové představenstva pracovat za dvacku a členové dozorčí rady zadarmo? Kde je ta hranice správné výše odměny?

Vysoké platy agentura zdědila z dob, kdy fungovala coby Konsolidační banka a v bankovním sektoru tak vysoké platy jsou. Potud je vše normální.

Vysoké platy manažerů jsou proto vysoké, že manažeři jsou lidé mimořádných schopností a těchto schopností využívají tak, že podnik jimi řízený vykazuje vysoké zisky. Takže, pokud podnik vydělá dejme tomu miliardu, proč by neměl manažer vydělat deset miliónů? Nebo dvacet? Záleželo by i na nabídce a poptávce na trhu manažerů, i zde funguje ruka trhu.

Takto uváženo asi není zas tak moc zajímavé, kolik vydělávají manažeři a členové správních rad, jako je spíš zajímavé, kolik zisku vytvářejí podniky a instituce jimi řízené. Pokud by tedy ta Konsolidační agentura přinášela státu obrovský užitek, proč by se na úspěchu neměli podílet její manažeři? Proč by neměli být bankéři bohatí, když jsou bohaté banky?

Jenže to je ten problém našeho Absurdistánu. Manažeři zde mnohdy mají vysoké příjmy ne proto, že dobře dělají svoji práci a jejich firmy kvetou, ale protože je jaksi zvykem, že manažer má mít vysoký příjem, a jak by to vypadalo, kdyby měl příjem nízký. Zmínka o tom, že v bankovním sektoru jsou vysoké odměny obvyklé budí kyselý úsměv v zemi, kde banky krachovaly jako když hrušky padají se . A že k tomu přihlížela dozorčí rada složená z politiků je jen třešnička na tomto nelibě vonícím dortu.

RODINA A PŘÁTELÉ: Noční knižní samoobsluha
Večer jsem se vracel domů ulicí U Mrázovky. Asi na polovině cesty stojí tři kontejnery pro tříděný odpad, pro sklo, plasty a papír. U kontejneru na papír stál nějaký pán a soustředěně se v něm vrtal.
Přiblížil jsem se a co vidím: kontejner je plný knih! Jako kdyby tam někdo vysypal celou svoji knihovnu. Pozdravil jsem pána a zaujal vedle něho vrtací polohu. Dal jsem se s ním do řeči. Zajímal jsem se, jakému knižnímu žánru dává přednost.
"No, mě zajímají knihy o historii, a taky něco veselého," řekl ten pán.
V zápětí jsem našel Paměti komorníka císaře Františka Josefa I. To je kniha, která vyšla nejdřív za první republiky a pak ji vydali znovu někdy v šedesátých létech a trochu ji pokazili rádoby vtipnými komentáři. Ale text komorníkových memoárů zůstal zachovaný.
"Tohle je skvělá kniha o historii!" doporučoval jsem.
Pán se na mě nedůvěřivě podíval.
Vrtal jsem dál a vyvrtal soudničky Františka Němce.
"A tohle je zase náramná sranda! " znělo doporučení.
Další nedůvěřivý pohled.
Dvakrát zhrzen coby doporučovatel, to mi stačilo. Odešel jsem. Večer jsem o tom vyprávěl mé kamarádce Sněhové Vločce a její dceři Malé Vločce. Malá Vločka zajásala, že by ty knížky chtěla.
No a když jsem pak šel na procházku s Bartem, zastavil jsem se u kontejneru.
Komorníkovy memoáry a soudničky Františka Němce tam nebyly.
Že by si je odnesl ten pán a že by moje doporučení přece jen zabralo?
To je otázka, na niž nikdy nenajdu odpověď.