ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Rolling Stones táhnou na Letnou víc než Milan Štěch
Nebylo by divu, kdyby Unie svobody zveřejnila za své poslední peníze v novinách inzerát. V něm by citovala odborářské výroky typu "sociální demokraté příliš ustupují Unii svobody a "s Petrem Marešem je špatná komunikace". Za jistých okolností se může stát kritika tím nejlepším doporučením a pochvalou. Unie svobody, tato nanicovatá pidistrana s preferencemi pod hranicí státní podpory, natož pak zvolení do parlamentu, je nyní ostře nasvícena odborářskou kritikou. Ovšem to velké co vidíme ve světle reflektoru není velká strana s velkými myšlenkami a velkými osobnostmi. Je to jen stín vržený na prázdnou stěnu, je to iluze a virtuální realita.

Špidlova vláda neustupuje ani Unii svobody, ani lidovcům, jak se odborářští předáci snaží namluvit veřejnosti i sami sobě. Ustupují kruté ekonomické realitě. Ustupují tím spíš, že se o krutost této reality sami zasloužili. Obrovské nafouknutí ze zákona povinných výdajů přiblížilo ekonomiku argentinské vizi totálního krachu. Stát je zadlužen do té míry, že se nadále zadlužovat už nemůže, to je prostopravda, z níž není úniku. I kdyby se na Letenské pláni v Praze sešlo v sobotu ne patnáct nebo dvacet tisíc, ale sto padesát nebo dvě stě tisíc lidí, zadluženost státu - to je ta zeď, od které se budou odrážet slova hněvu.

Síla a slabost

Odbory samozřejmě mohou hrát velkou politickou roli a v mnoha zemích a v mnoha situacích ji skutečně hrají. V takových případech zásadně tlačí na rozhodování své vlády. Je k tomu třeba naplnění několika předpokladů. Především, musí mít takový členský potenciál a takovou podporu, že dokáží ovlivnit výsledky voleb. Tento předpoklad sobotní demonstrace nenaplnila. Ať přišlo lidí podle odhadu odborářského nebo novinářského, na koncert Rolling Stones přišlo na Letnou čtyřikrát víc lidí, než kolika se odboráři chlubí. Dvacet tisíc lidí, to je publikum úspěšného fotbalového utkání. A navíc, žijeme v zemi, kde jen čtvrtina zaměstnanců je odborově organizována. Tři čtvrtiny organizovány nejsou. Čtrnáct let po převratu to už není reakce na nucenou organizovanost v komunistických pseudoodborech. Odborové organizace nedokázaly zaměstnance přesvědčit, že členství v odborech je užitečné a že odbory dokáží prosadit rozumné požadavky pracujících tak, aby tím zároveň nezruinovaly ekonomiku.

Sobotní demonstrace za splnění odborářského desatera je namířena proti reformě, která je tak měkká, že o ní jako o reformě hovoří jen ti, kteří ji vymysleli. Ať si odborářští bossové říkají co říkají, těžko přesvědčí lidi, že tahle reforma vede ke zbídačení mas pracujících a že zavede ráj pro milionáře. Ta nezavede nic, je to jen hra na reformu, která v nejlepším případě zmírní posuny k propasti krachu. Ta skutečná reforma zřejmě čeká až na vládu příští, která vládu Vladimíra Špidly nahradí.

Komu se ustoupilo

Však taky vláda na sobotní demonstraci v neděli fakticky nereagovala. Petr Mareš, tento zlý muž ve vládě, jak ho označují odbory, sdělil veřejnosti, že vláda ustoupí maximálně v dřívějším odchodu žen do důchodu a v započítávání doby středoškolského studia do důchodu. Jenže to není ústupek odborům, i když to tak místopředseda vlády prezentuje. Je to ústupek ženám, kterých je hodně a mají volební právo, a ústupek středoškolsky vzdělaným zaměstnancům, kterých je taky hodně a také mají volební právo.

V naší zemi se hodně věcí dělá proto, aby se neřeklo. I reforma probíhá v tomto duchu. Je tom už tradiční. Vzpomeňme na slavné Klausovo utahování opasků z doby úsvitu obnovené tržní ekonomiky. Ani tenkrát nedošlo ke skutečně drastickým propadům. Odboráři také svolali demonstraci, aby se neřeklo. Kdyby to neudělali, k čemu by byli? Vláda ve dvou bodech udělala ústupek, aby se neřeklo, který by tak jako tak udělat musela. A život půjde dál, až k hlasování o balíku reformních zákonů.

Ve vzduchu ovšem visí ještě ta neurčitý hrozba generální stávkou. Po rozpačitém dojmu plynoucím ze sobotní demonstrace je však těžké se vyvolat dojmu, že i tato hrozba byla vyřčena z tradičního důvodu: aby se neřeklo.