ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Demokracie a provokace
Podle denního tisku se v neděli uskutečnil v pražském obchodním centru Carrefour nevinný happening, který uspořádala trojice amatérských fotografů kolem serveru www.pooh.cz. Smyslem akce mělo být veřejné vyjádření nesouhlasu se zákazem fotografování, který Carrefour vyhlásil ve všech pobočkách. Demonstrace ale skončila fyzickým napadením fotografujících ze strany firemní ochranky a neprofesionálně si údajně počínala i policie, která po zásahu předala osobní data demonstrantů ochrance.

Pokud si člověk přečte takto formulovanou zprávu, je vymalováno. Černí šerifové, k nimž se podle některých lidí beztak hlásí jenom sadisti a úchylové, zmlátili nevinné lidičky a ty, občane, když s tím nic neuděláš, se jednoho dne můžeš probudit bez demokracie. A zaplaťpánbu, že byl na místě novinář.
Pochopitelně, že články o takových případech dobře vypadají na prvních stránkách. Strefovat se do policajtů a jiných strážců pořádku je přece vděčné a hlavně bez rizika, neboť zákroku se může zastat jenom fašoun. Takže argument, že byla ohrožena lidská práva nás všech, je prakticky neprůstřelný a noviny lacino bodují.

Když si ale označení akce přeložíme z newspeaku politické korektnosti, když onen "nevinný happening" a ono "veřejné vyjádření nesouhlasu" v souhlase s definicí ve Slovníku spisovné češtiny správně nazveme provokací (provokace - úmyslně vyzývavý projev, čin, dráždivé chování) vyhlíží situace poněkud jinak. Ne, nehájím zásah ochranky, podle mne selhala přímo kapitálně, že se vyprovokovat nechala, ale chci upozornit na falešné chování iniciátorů, kteří svoji infantilitu schovávají za kouřovou clonu demokracie.

Šlo provokatérům opravdu o nedemokratičnost zákazu? Nejsem právník, nevím, do jaké míry je prodejní prostor veřejný a do jaké míry prostorem soukromým. Nevím tedy, jestli má společnost Carrefour právo na zákaz fotografování ve svých prodejních prostorách. Vím ale jistě, že jedině demokratické a zodpovědné je nikoli provokovat, ale nechat o této otázce rozhodnout nezávislý soud. Vím také, že po nedělním incidentu bude tato jediná relevantní otázka sporu nahrazena sekundárně vyprovokovaným problémem, zda byla ochranka v právu, respektive zda policie konala korektně. Takže reálným smyslem akce bylo nikoli zrušení zákazu fotografování, ale snaha získat klacek na ochranku (a policii). To se zřejmě podařilo. A fyzický střet je pochopitelně mediálně mnohem vděčnější než soudní spor o abstraktní právo fotit či nefotit - takže asi není náhodou, že byl po ruce "jasnovidný" novinář.

Když mi bylo třináct, čtrnáct, také mě lákalo schválně dělat věci, které jsou zakázané - jenom proto, že jsou zakázané. Jenže, na rozdíl od trojice nedělních fotografů, jsem vždy věděl, že si tím pádem koleduji o přeshubné, a záhy jsem z tohoto infantilního chování vyrostl. Avšak v tomto případě nejde ani tak o infantilitu zmíněných provokatérů, ale o infantilní chápání demokracie, za něž, bohužel, se až příliš často zasazují média.
A jde také o případ modelový, neboť podle téhož receptu - přejmenováním do newspeaku politické korektnosti - je zaměňována provokace s demokracií i v mnohem závažnějších případech - připomínám "happeningy" a "veřejná vyjádření nesouhlasu" při zasedání pražského zasedání MMF a SB před třemi lety.

Mrož

RODINA A PŘÁTELÉ: Skandál v Carrefouru
Jsem smíchovský patriot a zajímá mě vše, co se tu děje. Někdy je to dost drsné, co se děje - na Vrchlického ulici byla vražda (je to odsud tak kilák) a dnes noviny píší o skandálu v obchodním domě Carrefour (u Anděla).
Jde o to, že v Carrefouru se nesmí fotit a na protest proti tomu tam tři mládenci uspořádali happening a okázale fotili a vlítla na ně ochranka a ještě se do toho zapletli policajti.
Samozřejmě, že ochranka raději zasahuje proti mladíčkovi s foťákem, než proti partě zlodějů řádící v samoobsluze. Od mladíčka nehrozí nebezpečí, že ochrankář dostane na budku, zatímco od gaunerů je to nebezpečí akutní (a gauneři napadají ochranku v Carrefouru velmi často). To je jedna stránka věci.
Druhá stránka věci je, že se nesmí fotit nikde v žádném obchodě, v Carrefouru ani ve Večerce u nás za rohem. Když jdu nakupovat, nechci aby mě někdo fotil. Majitel obchodu obvykle snímá prodejní plochu videokamerou; na to mě upozorňuje varovný nápis. To se praktikuje taky na mnoha místech, například u benzínových pump. Lidé nechtějí být fotografováni. Jsou čím dál víc citlivější na své soukromí. V mnoha zemích, například ve Spojených státech, často narazíte na velkou, převelkou nevrlost ze strany člověka, kterého jste si jen tak vyblejskli na chodníku.
Třetí stránka věci: rozhodnu se, že překročím zákon nebo nařízení nebo předpis, prohlásím se za aktivistu a uspořádám "happening". A pak se divím, že dostanu na budku a dělám ublíženého a média se za mne postaví, protože aktivista, to je svatý muž s neonovým kolečkem nad hlavou.

Závěr: nebyl jsem u toho a nedovedu posoudit míru brutality ochrankářů v Carrefouru. Mohli být brutální, ale taky zprávy o brutalitě mohou být nadsazené a jak to vlastně bylo dnes už nikdo nezjistí. Jendo je jisté - v obchodních domech se fotit nesmí, lidé nechtějí aby je někdo fotil, mají zákonné právo na ochranu osobnosti a když je někdo fotí v rámci "happeningu", porušuje jejich právo na soukromí. Happening není žádné absolutorium a aktivista si nesmí dělat co se mu zlíbí podle toho, co on sám pokládá momentálně za spravedlivé a správné.