ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Bouře ve sklenici vody
Včera, v první den nového školního roku 2003/4, polovina českých základních škol neotevřela dveře svým žákům a 70 000 učitelů, místo aby vítalo prvňáčky a již ostřílené školáky, stávkovalo za 50% 13. a 14. platy. Podle spokojeného předsedy školských odborů F. Dobšíka stávkovalo více škol, než čekal a jeden ze stávkujících učitelů se ve zprávách ČT chlubil, že nedošlo k žádným problémům.

A v tom to právě je. Aby byla jakákoli stávka účinná, musí co nejvíce lidem pořádně šlápnout na kuří oko, musí zkomplikovat život co nejširší veřejnosti. Stávka totiž není ničím jiným než vydíráním zaměstnavatele, v tomto případě státu, kde veřejnost slouží jako rukojmí.

Komu ale včerejší učitelská stávka šlápla na kuří oko? Kromě přecitlivělých rodičů, lkajících nad tím, že padoušští učitelé zkazili prvňáčkům slavnostní první školní den a tím pochroumali jemné dušičky jejich miláčků, tak vůbec ale vůbec nikomu. Starší školáci měli ze stávky pochopitelně bžundu a stávkující učitelé v drtivé většině zajistili "bezprizorným" dětem takový či onaký asyl, aby se, probůh, nenaštvali ani rodiče.

Po peripetiích 20. století, o Rakousku-Uhersku ani nemluvě, nikdo nemůže mít iluze o průměrném morálním profilu českého učitelstva (neplatí pro řídké výjimky, na něž každý z nás stále vzpomíná), jehož životní filozofie odjakživa zní - jenom, proboha, nenaprudit vrchnost! A tímto heslem se bezezbytku řídila i včerejší tzv. "stávka" - která nejenže nenaprudila vládu, ale ani rodiče, tedy veřejnost. Paní ministryně Buzková vědouc, že stávkující školy prostě zahájí vyučování o den později, oprávněně tuto operetní stávku ignorovala.
Jenže bez napruzené veřejnosti jakákoli protestní akce ztrácí smysl a pokud se stávkující sami vzdávají "rukojmí", kterým by bušili do vlády, jsou jen pro smích.

Chápu, že s kanonem se na vrabce jít nedá a že do stávkové strategie patří nevyložit hned všechny trumfy na stůl. Jenže pokud měla být včerejší protestní akce prvním článkem eskalačního řetězu, pravidla strategie nařizují, aby byl protivník dopředu přesně informován, jaké odvetě se vystavuje v dalším kroku, když nevyhoví ultimátu. Avšak žádný takový "seznam odvet" na stole neleží, předseda školských odborů Dobšík se o dalších akcích vyslovuje více než mlhavě - stejně jako šéfové ostatních odborových svazů v případě reformy veřejných financí.

Jak je vidět, v této republice trpí nedostatkem koncepce nejen ministerstva, ale dokonce i odbory. Naštěstí pro paní ministryni Buzkouvou, naštěstí pro premiéra Špidlu, naštěstí pro všechny, jimž jsou odborářské hrátky cizí.

Mrož

RODINA A PŘÁTELÉ: Jak bylo na Malorce
Firma Olympus mě zařadila do skupiny recenzentů digitálních fotoaparátů, která odjela tento víkend na Baleáry, na Malorku, na "tréning testerů". Můžete se ptát, proč se testeři mají trénovat ausgerechnet na Malorce. Taky jsem si kladl tuto otázku a dospěl k závěru, že kdyby nás poslali na Azurové pobřeží nebo na Havaj, že by to úplně stačilo. Nu, byla z toho Malorka.

Samosebou že jsme nejeli jen my, testeři z Česka a Slovenska. Na Malorce se střídají týmy z celé Evropy po šest neděl, takže s námi tam byli ještě Angličané, Maďaři a bývalá Jugo. Nafasovali jsme nové profesionální zrcadlovky Olympus E1 a vyposlechli přednášky, měli jsme individuální rozhovory s japonskými techniky a každý z nás nafotil stovky fotek, takže si vezu zacpaný disk na notebooku (tento text píšu ještě na Malorce).

Mimo jiné jsme navštívili i foto - ateliéry, kde se pořizují reklamní fotografie. Čímž se dostávám k jádru vyprávění. Naši instruktoři nám sdělili, že přijeli reklamní fotografové z Německa a že na Malorce budou dělat sérii reklamních fotek na téma "život na pláži". V Německu jsou také pláže, ale uznejme, že na Malorce jsou ty pláže jaksi plážovitější a tudíž pro reklamní účely vhodnější. Těšil jsem se, že během toho focení si odskočím a v moři co je u té pláže se vykoupu, zatímco němečtí experti budou fotit modelky.

Realita: Jeli jsme autobusem za město Palma, do vyprahlých hor, kde slunce nemilosrdně praží do hnědé trávy a větve fíkovníků se z útrpnosti snaží skrýt několik posledních živých stébel do sporého stínu. Tam jsem zastavili u podlouhlých přízemních budov. Za jednou z nich byla betonová zeď, před ní hromada písku. Zeď byla bílá a muž v námořnickém tričku na ni maloval racky. Když byl hotov, nastoupil tým sestávající z maskérů, garderobiérů, rekvizitářů, radilů a taky z modelky a fotografa. Modelka usedla k betonové zdi a nasadila výraz mírně překvapené zaujaté idiocie, jaký vídáme prakticky na všech reklamních fotografiích (navozuje to erotické dusno) a fotograf fotil v padesátistupňovém vedru.

Raději jsem se šel schovat do jednoho z těch baráků. Měli tam klimatizaci. Seděl jsem, pil mirindu a říkal jsem si - co jenom ti lidi na tom pobytu na pláži mají!

PSÍ PŘÍHODY: Žebrací psi
Vyskytují se všude, v Praze stejně jako v Palmě na Malorce. Strávil jsem v neděli pár hodin v ulicích Palmy, kde jsem se služebně ocitl na školení Olympusu. Samozřejmě že i tady jsem na ty žebrací psy narazil.

V jistém smyslu to jsou služební psi. Vždyť pracují - pomáhají svému pánovi, obvykle dobře živenému chlapovi, který pod vrstvou špíny skrývá svaly pro čtyři dřevorubce, vydolovat z kolemjdoucího obecenstva peníze na chlast a na drogy. Služební žebrací pes tudíž má za úkol vyvolat soucit, oproti hlídacímu služebnímu psu, který má za úkol strašit. Tohle umí nás Bart, rotvajler brutálního vzezření, však taky babičky a mateřské školky zrychlují v mezích možností chůzi, když míjejí branku Bartem hájenou.

Jako žebrací pes by se Bart neuživil, natož aby poskytl obživu svému pánovi. Především musí takový žebrací pes vypadat smutně. Taky jsou mezi nimi němečtí ovčáci, ale to si myslím, že je nevhodně užitý žebrací pes, jako kdyby někdo chtěl použít k hájení autobazaru jezevčíka. Je dobré mít jako žebracího psa rasu hodně chlupatou, protože ta se líbí dětem a děti dokáží vynaložit na maminku či tatínka nátlak, aby sáhli do peněženky a přispěli na chlast a drogy. V poslední době mívají žebráci psů několik - a od toho se odvíjí i problém velikosti. Pochopitelně že nebudou mít tři leonbergry nebo novofundláky! Stačí něco kapesního, co se dá vzít do náruče. Pes taky musí být hodně netečný. Žebráci na to jistě mají nějaký trik, jak přimět psa, aby se celý den válel na jednom místě a nechtěl se proběhnout, natož aby se kamarádil či nekamarádil s jinými pejsky.

Zkrátka, při troše dobré vůle by se dala vyšlechtit speciální psí rasa, vzbuzující soucit až srdceryvný, rasa která by nevyžadovala žádný pohyb a možná ani žádné žrádlo. Takový pes by jen ležel a podřimoval a o nic a nikoho se nestaral.