ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Ostudná stráž
Z Hradní stráže má být elitní jednotka, přeje si Václav Klaus, prezident republiky. I my si to přejeme. Vojáci by v ní neměli páchat sebevraždy. Tak si přeje prezident Klaus. I my si to přejeme. Dále by neměli vojáci v uniformách vystupovat coby herci v pornografických filmech. To si nepřeje Václav Klaus. Ani my si to nepřejeme. Klaus uložil náčelníkovi Vojenské kanceláře, aby to zařídil. Myslím, že se to má dělat drobet jinak. Pokud na to má pravomoc, měl by náčelníka vyhodit. Nebo vyhodit toho nejvyššího v Hradní stráži. A pokud by se vojáci flákali a v pornofilmech dál vystupovali, měl by vyhodit i nástupce dříve vyhozeného. Jinak je to jen dělání bubáků a hra na odpovědnost bez odpovědnosti. Protože odpovědnost, ve které nejde o krk nebo aspoň o flek je legrace a ne odpovědnost.

Je kupodivu, že agónie Hradní stráže trvá tak dlouho. Nebo jinak: asi to není o nic horší útvar než kterýkoli jiný, jenže je na něj víc vidět. A zase jsme u odpovědnosti. Je nepochopitelné, že "někdo" (Kdo? Hradní stráž nespadá pod běžné armádní velení) nedokázal zastavit ten nekonečný proud nechutností. kdyby Hrad střežila soukromá firma, nic pdobného by se jistě nedělo - a pravděpodobně by ostraha přišla levněji.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zenová metoda jak najít brýle
Mám pěkné brýle. Koupil jsem si je před prázdninami v Grand Optical. Jsem na ně, ne, pyšný ne, ale rád je nosím, jsou lehké a mám pocit, že by mohly i něco vydržet.
Jenomže je občas někam založím.
Včera to vypadalo takto: vracel jsem se na motorce. V jedné uličce stálo auto s francouzskou poznávací značkou a dvě dámy v něm seděly a zkoumaly mapu. Zastavil jsem u nich a nabídl jim pomoc.
To znamená: musím sundat brýle, sundat přilbu, nasadit brýle, pak převzít mapu, sundat koukací brýle, uložit do kapsy, vyndat čtecí brýle, zkoumat mapu, ukázat, kde jsme a vysvětlit, že jet v neděli v šest večer ze Smíchova do Karlína je nápad zhola šílený a že Smíchov je nabitý hotely (hledaly hotel a věděly jen o Ibisu v Karlíně) a že jeden je tady za rohem, hotel Blaženka. Ať jedou za mnou, že jim ho ukážu.
Vrátil jsem mapu, uložil čtecí brýle, nasadil přilbu, nasadil koukací brýle, odjel k Blažence, zde jsem sundal koukací brýle, sundal přilbu, abych s nimi mohl promluvit, ukázal jim, kde se parkuje, kudy se jde do recepce, sundal jsem brýle, nasadil přilbu, nasadil brýle, odjel domů, odemkl branku, sundal brýle, sundal přilbu, zamknul branku, uložil motorku do garáže, uklidil přilbu, šel jsem se nahoru do kuchyně napít a tam jsem si vzpomněl, sakra, kde mám ty krásné koukací brýle z Grand Optical.
Byly v čudu.
Já se sebral, nased na motorku, objel ta místa, kde jsem se zbloudilými karlínachtivými (pošetilými) Francouzkami hovořil, brýle nenašel, zuřil jsem, oželel jsem brýle, rozhodl se, že budu koukat bez brýlí, že si vycvičím zrak.
Pak padla noc.
Uvažoval jsem o brýlích. Načež nastalo to zenové uvažování. Hledáš-li ztracené brýle za prudkého slunce, nenajdeš. V noci je najdeš, ale musíš se stát ztracenými brýlemi. Kde jsme, my ztracené brýle? Před hotelem Blaženka? Ne. Seděly jsme na nose celou cestu domů. Před brankou? Ne, přestaly jsme sedětna nose až za brankou, při posledním definitivním sundávání přilby. Ležíme na tudíž patníku u schůdků, jinde být nemůžeme.
Vyběhl jsem do noční zahrady. Dotápal jsem k patníku a tam, ve světle snad hvězd, snad pouliční lampy, na mě mžouraly moje koukací brýle.