ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Složití hrdinové ve složité době
V souvislosti s jeho úmrtím jsme si připomněli životní osud a životní zápas Aloise Vocáska, posledního legionáře a zřejmě i posledního pamětníka bojů 1. světové války. Před lety, hluboce za minulého režimu, jsem narazil na životní příběh, který možná ještě lépe charakterizoval složitost poměrů, ve kterých jsme se ve dvacátém století ocitli.

Tento muž, jak se ukázalo, byl členem Svazu protifašistických bojovníků. Dostal se tam coby legionář. Zajímal jsem se, ve které legii sloužil, zda v ruské, francouzské či italské. Načež se ukázalo, že tento muž sloužil coby pěšák v rakouské armádě. Když skončila válka, vrátil se domů. Byl bez práce, hladověl a tak se dal naverbovat do dobrovolnického vojska nasazeného proti maďarským komunistickým hordám, které vtrhly na Slovensko. Všichni tito dobrovolníci pak dostali statut legionářů a tak, protože bojoval proti komunistům, se tento muž stal členem Svazu protifašistických bojovníků.

Jak to bylo s Aloisem Vocáskem? Byl to hrdina, anebo zrádce a kolaborant, který se neštítil vstoupit do Vlajky? Noviny byly takových otázek plné.

Tyto dohady plně odpovídají způsobu, jak jsme navyklí nahlížet na historii a posuzovat činy lidí, kteří historii tvořili. Mimoděk oddělujeme čin a jeho lidský obsah od politických okolností, které pak činu dávají přídech správnosti či nesprávnosti, udělují mu nebo odpírají mu nárok na obdiv a ocenění.

V diskusi kolem Vocáskova osudu zazněly ojedinělé hlasy, které upozorňovaly na jednu historickou nespravedlnost. Jakmile se hovoří o první světové válce, s úctou se vzpomíná na legionáře, najmě pak na padlé legionáře. Málokdo ale vzpomene na Čechy a Moravany, kteří padli na rakouské straně zákopů. Dokonce není přesně známo, kolik jich bylo. Ve vojenských statistikách nebyla uváděna národnost padlého, takže se zachovaly záznamy padlých podle okresů. Z národnostního složení oněch okresů se pak dá s jistou dávkou statistické chyby odhadovat, kolik mohlo být Čechů a Moravanů na účtech nejvyšší daně. Touto metodou se dochází k počtům mezi sto a sto padesáti tisíci muži. Prakticky v každé vesnici najdeme pomníček se jmény padlých.

Kdo byli tito muži? Hrdinové? Nebo to byli zrádci, kteří dali život státu, proti němuž jsme cítili odpor, ba nepřátelství? Byli to vlastenci jiné vlasti, než byla vlast česká? Čeští vojáci bojovali ve všech válkách vedených rakouskou monarchií. Jak máme vzpomínat na naše padlé? Jako na hrdiny nebo zrádce?

Řešíme tento rozpor, že nevzpomínáme vůbec.

Příkré oddělování činu od okolností a následné nálepkování se netýká jen dávné historie. Promítá se i do našeho vztahu k veteránům zahraničních misí, a dokonce i k aktuálním účastníkům těchto misí. Málo kdo z nás cítí hrdost nad tím, že muži a ženy slouží pod naší vlajkou v daleké cizině. Každého spíš zajímá, co za to berou a jakmile dojde k nějakému sebemenšímu skandálu, jsou toho plné noviny.

Nemá smysl nad tímto široce sdíleným postojem lamentovat. Lidské postoje se nemění pod tlakem výchovy a propagandy. Lidé jsou ochotni postoj změnit, jakmile vidí konkrétní výsledky. Tak například se velmi změnil - v pozitivním slova smyslu - vztah veřejnosti k armádě po zásahu ozbrojených sil při první vlně záplav na Moravě. Armáda zasahovala i při loňských povodních, ale to už lidé brali jako cosi přirozeného. Ale ten efektivní zásah na Moravě vyvolal cosi jako příjemné překvapení nad tím, že ta armáda přece jen k něčemu je.

Podobně by se mohl vyvíjet i vztah k zahraničním misím, případně k působnosti cizích vojáků na našem území. Pokud to bude jen "účast pro účast", abychom tam či onde byli do počtu, veřejnost zůstane vlažná. Pokud ale bude zjevné, že naše vojenské angažmá za hranicemi upevňuje naši mezinárodní pozici a ta že se promítá v živějších hospodářských vztazích, pak veřejnost začne od skepticismu ustupovat.

Když totiž posuzujeme individuální osud, mohou nás dojmout jednotlivé zvraty. Jakmile ale posuzujeme vojenské akce minulosti i současnosti obecně, musíme se nutně ptát po jejich smyslu. Ten musí být jasný a jednoznačný a musí přinést efekt.

Což je úkol především pro politické předáky státu.

RODINA A PŘÁTELÉ: Reklama na Tmu byla perfektní
V ten den, co jsem tu oznamoval vznik beta-verze mého románu Tma 2.0, vznikla elektrická kalamita na východním pobřeží severní Ameriky. Může být lepší reklama?
Ještě v noci mi posílal Robert Rameš esemesku. Ptal se, kolik jsem Usámovi bin Ládinovi za tu reklamu zaplatil! Ráno mi volali z Lidovek, abych napsal na téma Tma sloupek na první stranu a ještě navíc úvodní poznámku na názorovou stránku listu. A celý den se mě někdo na Tmu ptal.

Mezi tím beta-testeři pokusné výtisky čtou. První přečetl novou verzi Martin Zhouf. Navštívil jsem ho v Černošicích. Měl svoje připomínky. Pilně jsem si je zapisoval na papír - a dokonce se mi podařilo papír neztratit, jak se ukázalo!
"Nemáš na mě vztek?" ptal se mě Martin, když skočil.
"Kdybych čekal, že mě budou všichni chválit, nemusel jsem beta-verzi dělat!" já na to.
Skutečně, s výtvarníky coby posuzovateli mám nejlepší zkušenosti. Konkrétně se dvěma, se Zhoufem a Teodorem Rotreklem. Ten mi před lety rozcupoval druhý díl marťanské trilogie Pán modrého meče na kusy. Jel jsem tenkrát z Bezděkova, kde Rotrekl bydlí, domů, rukopis jsem fakticky zahodil a napsal celou knihu znovu. To je co říct, bylo to před érou počítačů, psal jsem na stroji!
Tak takhle strašně mě Zhoufík knihu nesepsul. Ale tejden práce na ní ještě bude.
Co se týče té reklamy: je hezký, že zhasla Amerika. Moc hezký. Ale kolikrát já tomu Usámovi opakoval: Sfoukni to až vyjde ostrá verze, ne abys to udělal při beta verzi!
Kdepak, dneska není na nikoho spolehnutí. Ani na Usámu bin Ládina.