ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Vraždění neviňátek a válečná sekyra
Vraždění neviňátek připomínalo volení, či spíš nevolení ústavních soudců v senátu. Bez hlavy kratší prošla jen Dagmar Lastovecká, kdežto s hlavou podpaží odešli Vladimír Balaš, Václav Pavlíček i Klára Veselá-Samková. Z konceptu Václava Klause - neboť kandidáty navrhuje prezident - zbyly trosky. Senátu se nelíbila Balašova účast v kauze IPB banky a Václav Pavlíček má zase jiný škraloup - komunistickou minulost a hlavně, účast v prověrkových komisích v padesátých létech, které posuzovaly třídní původ studentů. Prezident má důvod k mračení, jak říká. Vždyť on se tak upřímně snažil o pestrobarvené složení ústavního soudu, který za Havlových dob vypadal jako prodloužená paže Hradu - což bylo někdy velmi, velmi užitečné, podotýkám!
Senát tedy neschválil tři ze čtyř kandidátů na úřad ústavního soudce, tak jak je navrhl a k hlasování předložil Hrad, konkrétně Václav Klaus. Říkám Hrad, protože to nebylo osobní rozhodnutí jednoho člověka. Hrad je lidové označení pro ústavní instituci, která hraje při řízení státu velkou roli. Každý z kandidátů byl tedy zásadním způsobem zvážen a z mnoha hledisek prověřen, než ho Klaus oficiálně k posouzením senátem doporučil. To že senát odmítl tři ze čtyř, to je opravdu silná káva. Václav Klaus hovoří o skandálním hlasování. Každopádně to bylo hlasování silně politické. I důvody uvedené senátem jsou všelijaké. Jestliže Klára Veselá-Samková je "nezralá", jaký je asi celá ta věc která se jmenuje senát?
Václav Klaus teď navrhuje do úřadu ústavního soudce Aleše Pejchala, který už jednou neprošel v senátu. Někteří senátoři se domnívají, že je to výraz nedůvěry v práci parlamentu. Celkem oprávněně. Vykopal válečnou sekeru a zapomněli, že válečné sekery, na poli ve kterém nehrozí žádné riziko, je přesně to, co se Václavovi Klausovi líbí nejvíc.

RODINA A PŘÁTELÉ: Případ zapomenuté přilby
Opravdu bych si přál, aby den měl 48 hodin a každá aby byla dvakrát delší, než ta normální! Někdy si připadám jako motorová myš. Na tryskový motor, samozřejmě. Takže se stávají všelijaké věci: mám být za pět minut deset dopoledne na Vinohradech. Vstávám v šest, s ranními úkony včetně venčení Barta jsem hotov dejme tomu v půl osmé. To už mám zapnutý počítač a stáhnuté maily. Sednu ke klávesnici a spustím si svůj tryskový motor. Najednou koukám, ono je čtvrt na deset!
Nechám práce, navléknu holinky, bundu, vytáhnu motorků Sůzu z garáže, zapnu poplašené zařízení, vyjdu z garáže, zamknu vrata, koukám na hodinky, říkám si: tohle stihnu hladce! No jo, jenže si uvědomím, že jsem přilbu zapomněl uvnitř té garáže.
Musím počkat, než doběhne startovací proces poplašeného zařízení. Pak teprve - když už je poplach nastražen - otevřu garáž, jenže bůhví jak a proč, poplašené zařízení začne se plašit! Hned vystrčí hlavu sousedka Miládka, ujišťuju ji, že je vše OK, vytáhnu přilbu, už kašlu na poplašňák, nastartuju Sůzu a jedu... a zatím poplašené zařízení po mobilu posílá temné varování, že dům doktora Neffa je napaden - dostane ho i David, hned se vyplaší, telefonuje mi, já to neberu, protože jedu na motorce, jedu jak to jen jde v hustém městském provozu.
Dojedu na schůzku včas. Přesně za pět minut tři čtvrti na deset.
Jsem tu sám.
Volám parťáka, se kterým jsem se měl setkat, kdepak vězí.
"Kde vězím? Vždyť jsme byli domluvení na za pět minut deset!"
Ano, práce platná málo kvapná a naopak.