ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Rozhodnutí tak napůl
Co asi řekne manželka živiteli rodiny, když přijde domů a řekne - tak je to jasné, mámo, dostanu přidáno, ale možná, že po tom přidání budu mít míň peněz, než teď. Jsou dvě možné odpovědi takové manželky. Buď řekne - táto, ty jsi pil, anebo řekne - táto, takový je osud státního zaměstnance.

Vláda je podivuhodně důsledná ve své schopnosti konati opatření neopatření a rozhodovati nerozhodně. Finanční reforma zaměřená na úspory se děje pod heslem zvyšování státních výdajů. Aby se tento podivuhodný rozpor nějak zamaskoval, vykonává vláda podivuhodné taneční kreace.

Tanec sestává z mnoha základních figur. Dnes vláda užila tuto: rozhodnutí rozdělíme na dvě, a to druhé přijde na řadu až bude to první zažito, emoce opadnou a rozruch vyšumí. Takže, rozšíření tarifního systému ze 12 na 16 platových tříd by mohlo pro zmíněného otce rodiny za příznivých okolností zvýšení platu. Jenže až na podzim vláda rozhodne o nesmyslu zvaném třináctý a čtrnáctý plat. Pokud by byl zrušen, ve výsledku bude v kapse méně peněz, než dříve. Na třináctém a čtrnáctém platu trvají zejména učitelé a chtějí kvůli němu jít do stávky. Je doložení verdiktu chápáno jako podraz na pedagoga? I tak může být. Odložené rozhodnutí může posloužit jako vyjednávací argument. Nicméně to budiž konstatováno, a to tak, že důrazně, že ve státní správě rostou platy více než v soukromém sektoru, přičemž to co je na našem současném životě dobré a fungující a užitečné pochází v drtivé většině ze soukromého sektoru. Tam kde se tak zvaně stará stát, tam přežívá socialistický šlendrián. Za rostoucí platy.

Razantněji vypadá rozhodnutí snížit počet státních zaměstnanců o 24 tisíc. Jen z oblasti ministerstva školství by mělo odejít 14 tisíc osob, obrana má propustit 17 procent. Jenže známe i další figuru - vláda rozhodne, ale skutek utek a než se rok s rokem sejde, zaměstnanců je víc než bylo dříve. Zatím není důvod, proč si myslet, že by to mělo tentokrát dopadnout jinak. V tomto ohledu bude zajímavé sledovat, co se bude dít s celníky, které opravdu nebudeme po vstupu do EU v takové míře potřebovat - ze všech stran nás budou obklopovat členské státy. Tady by propouštění bylo zcela logické. Ovšem zákony profesora Parkinsona jsou neúprosné - a pokud měl tento znalec byrokracie pravdu, měly by po zrušení celnic nastat celníkům zlaté časy!

RODINA A PŘÁTELÉ: Hnusné? Ne. Skvělé!
Dnes, tedy ve čtvrtek 7. srpna, pořádá IDIF (Institut digitální fotografie) už druhý seminář na téma "ateliérová fotografie". IDIF, toť jsem i já a jsem tudíž šest hodin na place a svítím a vysvětluju a aranžuju a opravuju a učiteluju.
Poprvé jsme seminář pořádali v úterý. Radil jsem se s Davidem,mým synem fotografem, na jakých objektech fotografické techniky demonstrovat. On má grafárnu, já Institut výtvarné fotografie, takže v něčem byla shoda jednoznačná: musí to být především cihla. Cihla se fotí a fotit musí a bude fotit vždycky, už kvůli tomu šoku, že žák má fotit cihlu -. je to taková "léčba neklidem". Pak se musí fotit sklo. Vybírali jsme vhodnou skleničku, protože ta se při focení vždycky rozbije (kupodivu, v úterý se to nestalo). Pak něco lesklého, kovového - zvolil jsem nerezovou cukřenku. A nakonec jsem si přál něco kulatého.
V garáži jsem objevil prastarou, zpuchřelou boxerskou rukavici.
"To neber, to je hnusný," namítal David. Což o to, hnusná ta boxerka je. Nějak ale se mi zalíbila a vzal jsem ji sebou i přes jeho námitky.
A ve výsledku?
Posluchače nadchla. Žádnému objektu nevěnovali tolik zájmu a tolik píle, jako té omšelé boxerské rukavici. Snad je vzrušovala představa, kolik zápasů prodělala, do kolika nosů se trefila, kolik krve a potu na ní ulpělo.
Tu patinu získala po dvaceti letech povalování v naší garáži, to jsem ale nezdůrazňoval. Legendy se mají vytvářet, nikoli bořit.

PSÍ PŘÍHODY: Není každý den posvícení
U hotelu Mövenpick vybudovali nový tenisový kurt. Je osově situován kolmo na plot a není tedy divu, že Bart včera našel v křovinách zalétlý tenisák.