ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Smrt starého muže
Teď už ho k soudu opravdu nikdo nedostane. Jednaosmdesátiletý Alois Grebeníček, bývalý vyšetřovatel státní bezpečnosti, podezřelý z mučení politických vězňů, zemřel v uherskohradištské nemocnici. Každá smrt je smutná, smutnější v tomto konkrétním případě je něco jiného. Naše justice nebyla schopná řádně posuzovat a soudit tento případ. Nebyla toho schopná po celou tu dnes už dlouhou dobu od pádu režimu který mučil lidi. Tady nejde o pomstu, tady nejde o to, aby někdo byl mermomocí potrestán ve stylu zub za zub, oko za oko. Tady se prokázala v nejmírnějším pohledu neschopnost, v nejtvrdším sabotáž postupu práva. Nacističtí zločinci byli souzeni a odsouzeni bez ohledu na věk. Tady se oběti nedočkaly ani symbolického a formálního pokusu o cokoli co by aspoň vzdáleně připomínalo spravedlnost. O úrovni naší justice jsme nuceni takto přemýšlet ve dnech, kdy republiku postihl další odsudek za liknavost našich soudů a kdy se provalil doslova nechutný skandál kolem muže, jemuž bylo nabídnuto křeslo ministra spravedlnosti. Nejsou to oddělené, vzájemně nesouvisející případy, jsou to jen různé projevy téže skutečnosti. A to je smutnější než smrt starého muže.

RODINA A PŘÁTELÉ: Se Zhoufem na výletě
Podotýkám, že před několika málo dny jsem jel za přítelem malířem Martinem Zhoufem na motocyklu (na Sůze) a krátce poté, co jsem Martinovi zavolal, spadnul mi mobil do záchodu. Konec připomínky.

V neděli odpoledne jsem jezdil na Sůze po výletech, ve vlažném tempu, v krásném letním počasí, jen tak nalehko, v tričku. S Martinem jsem měl schůzku u nás doma ve čtyři. Martin přijel včas a navrhl, že bychom mohli do pizzerie v Loděnici na kafe. Dobrá. Jedeme nahoru k Waltrovce, pak dolů po Jinonické silnici a najednou maličko začalo pršet. Zastavil jsem, Martin taky. Ptám se, jestli by nebylo nejlepší se vrátit.
"Několik kapek člověka nezabije!" pronesl Zhouf historickou větu.
Jeli jsme tedy dál a když jsme se ocitli v půli cesty, spustil se druhohorní liják. Padaly kapky velikosti štamprlat s hustotou kropítka zahradní hadice a prudkostí meteorického reje. Na holou kůži krytou jen tenkým tričkem působily jako švédský střik. V kapse kalhot jsem měl mobil. Teď k němu přibyla louže. Truchlivě jsem přemýšlel o vlivu Martina Zhoufa na moje mobily. Jeden jsem utopil v záchodové míse. Druhý, zaseve spojitosti s ním, utopím ve vlastní kapse!
Jel jsem první, Zhoufík za mnou.
Ten pacholek se těší, říkal jsem se, co mu řeknu, až k té pizzerii dojedeme.
Složil jsem si v duchu několik barvitých oslovení. Ale pak jsem si řekl: tu radost mu neudělám! Před Loděnicí jsme podjížděli dálnici (samozřejmě že jsme jeli přes starou Plzeňskou, ne po autostrádě!) a pod mostem se tam choulil houfec motorkářů, kteří ponížili svoje stroje do role zmoklých slepic. A hned na to jsme potkali dva bikery, jeli směrem na Prahu, stejně jako my jen v tričku - s těmi jsme se zdravili mimořádně srdečně!
Dojeli jsme k pizzerii. Sundali jsme přilby. Zhouf povídá:
"Jsme tvrdý!"
A já mu řekl:
"Jsme blbí!"
Málo kdy se stává, že dva opačné náhledy jsou stejnou mírou správné. Jo, a ten mobil přežil kapesní lázeň bez újmy.