ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: O vlastenectví
Každý, kdo zpochybňuje patriotismus našich občanů, si měl jít vystát frontu na prohlídku českých korunovačních klenotů a ujistil by se, že to s naším národem není až tak špatné. V médiích se pravidelně můžeme dočíst, že se za sebe stydíme, že jediné vzedmutí národních vášní nastává v době hokejového vítězství a jinak občané sedí u televize Nova a ládují do sebe americké krváky prokládané knedlíkem a zelím. Nevzpomínám si, že by při čekání na návrat hokejistů bylo potřeba vystát pětihodinovou frontu a už vůbec si nevzpomínám, že by na Staroměstské náměstí přijížděly s cílem hokejové demonstrace celé rodiny z Moravy a byly nastrojeny jako v neděli do kostela. Je až neuvěřitelné, s jakou láskou a zaujetím rodiče či prarodiče vyprávějí svým dětem ve frontě v podhradí celou českou historii v kostce a jak to zajímá naše děti, o kterých se pro změnu můžeme dočíst, že je nezajímá vůbec nic a celé dny jen tupě hledí do obrazovek domácích počítačů. Všichni vědí předem, že na samu prohlídku budou mít dvě tři minuty a přece jim to všem stojí za to. Je velká škoda, že žádnou z našich průzkumových agentur nenapadlo jít se do této fronty zeptat na to, kolik z přítomných hlasovalo pro ztrátu státní suverenity spojenou se vstupem do Evropské unie. Jediná věc, ze které mě v této souvislosti mrazí v zádech, je zájem naší socialistické vlády o to, kolik korunovační klenoty stojí. Je všeobecně známo, že jejich kulturní a historická cena se vyčíslit nedá, zato ale to jde velmi snadno s tou materiální - možno dokonce říci materiálovou. Představa, že se některému ministrovi třeba jen mihne hlavou myšlenka, kolik dalších lemplů by za jejich cenu nemuselo pracovat či kolik zbytečných komisí by ještě mohlo vzniknout, je děsivá a Karlem IV. stanovený trest, kterým je exkomunikace z církve byl možná strašákem v jeho době, ale dnes by asi odradil málokoho. To už je snad lepší, kdyby si ji ministři postupně nasadili na hlavu a do roka by od nich mohl být pokoj. O tom by mohl vypravovat jistý Reinhard …
Michal Simkanič

RODINA A PŘÁTELÉ: Mobil v hajzlu - příběh pokračuje
Dalo se čekat, že vyprávění o mobilu který spadl do záchoda vyvolá pozornost. Petr Vileta z Plzně připomněl klasický - na mobil předělaný - vtip:
Přijde pán velmi zrychleným krokem na WC, usedne a ozve se žbluňk. Z vedlejšího "kupé" kdosi povídá "Pane, já vám tak závidím, dosednete a žbluňk. Já už tu sedím 20 minut a nic."
"To mi nemáte co závidět, to žbluňk byl mobil".

V komentářích se ptá Ivo, co si udělat zálohu dat na PC.
Tak to mě samozřejmě napadlo též. Zajímal jsem se o datový kabel. Ten stojí k Sony řádově dva tisíce. Hmm, to mi přišlo trochu přehnané, jako kdyby si ze mě někdo dělal legraci. Obešel jsem několik servisů s otázkou, zda by mi mohli stáhnout telefonní čísla na disketu. Nemohli, a navíc, poznal jsem sbírku nechutných arogantních parchantů v těch servisech, to je věru zajímavé, jak se tam ti lidé chovají!

Mobil vyschnul a částečně funguje. Dokonce i to kolečko, které včera odmítalo poslušnost a bez něhož se nedá v menu listovat, se smířilo. Strávil jsem část včerejšího odpoledne ručním přepisováním čísel - proti mému základnímu přesvědčení, že totiž jakmile jsou nějaké záznamy v datové podobě, ruční přepis je zvrhlost a hřích. Ukázalo se, že se nezachovala všechna. Zmizela preferovaná čísla, a taky v běžném adresáři asi tak - podle odhadu - 20% záznamů je fuč. Jakým způsobem voda v míse asi mengelila ta jména? Proč některá ušetřila a jiná zlikvidovala?

Koupil jsem si Nokii a Bluetothem a stáhnul jsem si PC Suite na synchronizaci dat. To jsem zvědav.

A závěrem, vzpomněl jsem si na vyprávění jednoho kamaráda, který si pořídil elektronický diář a zajistil si data heslem VELKÝ HOVNO. Diář mu spadl do vody. Vylovil ho, osušil, a jediné, co se mu podařilo dostat na displej, bylo to heslo...
Takový je život.

PSÍ PŘÍHODY: Procházka se ženským pokolením
Kamarádka má fenu. Domluvili jsme se, že se vypravíme společně za humna, ona přiveze fenu, já Barta, projdeme se a čoklové se proběhnou.
Jak dohodnuto, tak učiněno.
Přijeli jsme na místo, já otevřel zadní dveře, Bart vyskočil, kamarádka otevřela zadní dveře svého auta, jenže psí dáma zůstala sedět uvnitř a když k ní Bart zvědavě a vlídně přiběhl, zavrčela, nakrčila nos a Barta rafla!