ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS:Zdraví a ideologie
Do dvou let nastanou problémy s dostupností lékařské péče, varuje ministryně zdravotnictví Marie Součková a navrhuje řešení, které má katastrofě zamezit: je to spoluúčast na zdravotní péči a lécích do souhrnné výše dvou tisíc korun, přičemž děti do 18 let a "lidé v tíživé sociální situaci" by mohli požádat o proplacení částky.

Do panoptika socialistických vynálezů přibyl další exponát. Jak jinak než panoptikálně by se mělo opatření realizovat? Jak a kdo bude kontrolovat, že občan za rok "proléčil" tisíc korun, dva tisíce korun, tři tisíce korun? Buď by musela někde být nějaká centrální evidence, anebo by si každý občan musel schovávat účty a jakmile by zaplatil poslední korunu do druhé tisícovky, by někam -kam? - utíkal pro potvrzení, že má "doproléčeno" a že nadále už nemusí platit nic, až do 31. prosince daného roku, a od 1. ledna bude zase platit. No a pak musí vzniknout nějaká instituce, která bude posuzovat míru sociální potřebnosti. Bude třeba stanovit limity, které mohou být jednoduché i složité. Jednoduché: kdo pobírá sociální dávky, nemusí platit. Kdo bere penzi, nemusí platit. Ale i v takovém případě bude třeba jakéhosi "vysvědčení chudoby", jímž se bude občan ve zdravotnickém zařízení prokazovat.

Proč je toto všechno navymýšleno? Socialisté zbožňují "plošná opatření", a jelikož v té "ploše společnosti" je tuze mnoho nerovností, je třeba stvořit nové úřady a nové instituty, jež mají za úkol plochy vyrovnávat.

Přitom východisko úvah paní ministryně je jistě správné a fundované, podložené fakty. Lidé chodí k lékaři zbytečně mnoho, lidé plýtvají léky, ze 140 miliard ze zdravotního pojištění jde na léky plná čtvrtina! Přesto její návrh jistě vyvolá obrovskou nevoli a pokud bude realizován, vzroste míra zdravotnické byrokracie a šikany a lidé najdou důmyslné cestičky, jak se platbám vyhnout. To je do té míry snadno odhadnutelné, že je průchodnost návrhu přinejmenším sporná.

Absurdní na tom všem je to, že lidé bez mrknutí oka platí v autoservisu pět stovek a u dražších značek mnohem více na hodinu práce a ani nemrknou. Veškeré služby jsou drahé a lidé je platí bez reptání. A platili by bez reptání i za servis zdravotnický, kdyby jim nabízel výhody - platili by ti, kteří na to mají. A z těch peněz by se spolufinancovala lékařská péče těm, kdo na placený servis nemají. Řešení jednoduché, osvědčené, bohužel kolidující s ideologickými koncepty.

RODINA A PŘÁTELÉ: Mobil v hajzlu
Neberte to jako samoúčelnou vulgaritu. Je to suché konstatování skutečnosti - mobil mi spadl do záchodu. Se všemi důsledky!
Semlelo se to... ani nevím jak. U Aralu jsem si kupoval benzín, chtěl jsem jet k Martinovi Zhoufovi na návštěvu. Zaplatil jsem a pak jsem si řekl, že je dobře preventivně navštívit WC, abych se hned mezi dveřmi nedovoloval, jestli si můžu odskočit. Zavolal jsem Zhoufovi, že už jedu - to byl mobilův poslední zpěv. Odebral jsem se na onu místnost, v ruce přilbu a rukavice a snad - ten mobil, nevybavuju si přesně, kam jsem ho uložil/neuložil.
No a ozvalo se žbluňk a bylo to.
Toť se ví, kdyby se v té míse objevila zlatá rybka, nesáhl bych po ní rychleji, než po tom mobilu a druhým hmatem jsem mu odpojil baterku a místo ke Zhoufovi jsem jel domů a vystavil baterku i mobil na sluníčko.
On v zásadě funguje. Skoro. Je to Sony, přičemž jako hlavní ovládací prvek je kolečko, kterým se honí menu. No a to kolečko je jediné, co nefunguje, takže ve výsledku je to tak, jako kdyby vám v autě fungovalo všechno vyjma motoru.
Ono to byl tedy starý křáp a beztak jsem si chtěl koupit nový - k čemuž došlo v zápětí. Jenže to dolování čísel! Jsou jich tam desítky, bez přehánění stovky, už dva roky si nepíšu čísla do diáře ale jenom do mobilu.
Jo, jo... Kdyby tam u toho Aralu měli pisoár, neštěstí by nebylo tak veliké, ba dokonce žádné.

PSÍ PŘÍHODY: Tváří v tvář je to jiné
Už dlouho jsme s Bartem nepotkali žádného z jeho hlavních soků, ani Toma, ani Maxe a to jsou sokové nejsokovatější. Občas potkáme jednoho statečného jezevčíčka, který na Barta urputně štěká, přičemž spoléhá na to, že ho pán zachrání, kdyby ten velký černý holomek měl vzít výzvu vážně. Bart ale na výzvu nereaguje, jen občas udělá markýrovaný výpad, aby dal najevo,že "vocamtaď pocamtaď" a že si nenechá všechno líbit.

Dnes to nebyl jezevčíček, ale pejsek rodu čau-čau, pěkně eskymácky chlupatý.
Jakmile Barta zmerčil, začal běsnit a Bart odhodil dekorum a kdyby nebyl na vodítku, jistě by drzounovi vyprášil kožich.