ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Nehodnoťme úmysl, hodnoťme výsledky
Na první pohled se zdá být představa Česka upravujícího konflikt na Korejském poloostrově absurdní. Na celém zeměkouli snad není místo, kde by rozdíl mezi komunistickým a liberálním konceptem uspořádání života byl tak markantní. Na severu poloostrova je krutý režim, svou praxí překonávající veškeré Orwellovy předpovědi, kde lidé umírají částečně hladem, částečně hrůzou před represí režimu, kdežto na jihu je prosperující společnost dnes už také svobodných občanů.

Na návštěvě v Praze je jihokorejský premiér Ko Kunpo. A právě on řekl na tiskové konferenci to, co vzbudilo takovou pozornost, že on požádal Vladimíra Špidlu o aktivní roli Prahy v procesu mírového řešení situace ne poloostrově. Je dost možné, že Ko Kunpo opakuje tuto větu všude, kam přijde. Je snadné si z ní tropit šprýmy.
Na druhé straně je ale možné opravdu pozitivně do procesu narovnání poměrů na poloostrově vstoupit. V minulosti mezi Československem a Severní Koreou vztahy byly. Možná by bylo myslitelné něco z nich použít i v dnešní, zcela jiné situaci.
Diplomatické posuny se v minulosti velmi často odehrály v kategorii "nemyslitelného". Nic není zcela nemyslitelné v mezinárodních vztazích. Ani to, že by Česká republika nemohla hrát pozitivní roli, jistě dílčí, jistě nikoli zásadní, v této situaci.
Proto si počkejme s odsudkem a posměchem na výsledek, ne na oznámení záměru, které - navíc - může být jen formální a zdvořilostní povahy, Ale i kdyby tomu tak bylo a šlo o pouhou rétoriku, každopádně je to rétorika vedená v duchu pozitivního přístupu a to je třeba ocenit.

RODINA A PŘÁTELÉ: Muzeum automobilů v Mulhouse
Pokud nejste fandové automobilisté a navíc pokud nepatříte do segmentu obdivovatelů díla francouzského konstruktéra a producenta Ettore Bugattiho, nemá cenu, abyste tenhle článek četli. Cesta do Mulhouse byl prvotní cíl motocyklové výpravy, kterou jsem podnikl se synem Davidem, já na Sůze, on na Blejdu.

Smekněte, prosím... Toto je Bugatti Royale

PSÍ PŘÍHODY: Krátké popovídání s ptákem
Drozda jsem potkal dnes ráno, při návratu s procházky. Bart se loudal za mnou a staral se, co je kde v trávě, na kamenech a na trsech bejlí napsáno.

Všiml jsem si ho až po chvíli. Nejdřív mi splýval s okolím, malý tmavohnědý drozd se světlejšími skvrnami. Seděl na kamenném patníku a díval se na mne kulatým okem. Byli jsme od sebe velmi blízko, dva metry, možná i kratší dobu.
Zastavil jsem se.
Jsou to vzácné chvíle. Ptáci nás nutí vyvracet hlavu a mhouřit oči, a přes všechny úspěchy letectví a kosmonautiky jim můžeme i nadále závidět volnost, s jakou ovládají tři rozměry prostoru. Když vyjdu z domu, vždycky nějaký opeřený pacholek začne vřeštět "Neff jde, dejte bacha!" Bylo by pošetilé tvrdit, že je mi to líto - prostě, takoví ptáci jsou, musí se mít na pozoru mezi vším, co chodí po světě, protože by se to mohlo změnit v kocoura.

Proto je tak vzácná chvíle, kdy pták nevřeští, neulítne, jen sedí a dívá se na vás.
Pak mě napadlo, jestli mu něco není. Kdysi jsem opatroval jednoho létavce, nebyl to pták - byl to netopýr. Ovšem létavec musí být hodně zbědovaný, aby se nechal vzít do hrsti.