ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Vtipný návrh sází na individuální odpovědnost
Páně Vlastimila Tlustého alternativní návrh k sociální reformě připomíná to, čemu se v automobilovém průmyslu říká "studie". Na každém autosalónu takové studie jsou. Jde o ani ne prototypy, ale o funkční modely "automobilu snů", které se vystaví na otočný piedestal, nasvítí reflektory, obloží slečnami v plavkách a k tomu přiběhnou novináři a fotografové. Zmíněné auto se nikdy nebude vyrábět, automobilka bude dělat jen varianty toho, co dělají jiné automobilky. Studie slouží k předvedení intelektuálních kapacit. Výrobce chce ukázat, že nemá v hlavě řezanku.

Na Tlustého návrh je pěkný a osvěžující pohled i bez polonahého obkladu. Konečně někoho napadlo něco jiného, než že: zřídíme úřad, který bude zjišťovat míru potřebnosti potřebného a pokud potřebný nedosáhne aspoň 88% standardu potřebnosti, dávky se mu zkrouhnou o 13%. Návrh je jednoduchý a snadno pochopitelný. Navíc odpovídá základnímu konceptu Občanské demokratické strany, jíž je Vlastimil Tlustý ekonomickým guru a předsedou poslaneckého klubu. Tato strana staví na individuu, podává mu ruku, chce mu pomáhat, ovšem očekává od něho, že bude jednat zodpovědně a uvážlivě.

To je samozřejmě čertovo kopýtko Tlustého návrhu, kopýtko tak viditelné, že na něho ukázali prakticky všichni, kdo Tlustého vystoupení sledovali v neděli v televizi a dostali se včas ke klávesnici.

Řečeno velmi surově, kdo jedná zodpovědně a uvážlivě, těžko se dostane v životě do situace, že by nějakou podporu potřeboval. Kdo od dětství a mládí navštěvoval školu a hlavně - získával v ní vědomosti a budoval si tedy životní pozici, kdo pak s plným nasazením pracoval, kdo nebyl pohodlný zavčas reagoval na změnu potřeb společnosti a nebál se eventuální rekvalifikace, tomu se těžko stane, že by se musel postavit s čepicí v ruce do fronty s prosíkem o podporu.

Se stejnou mírou surovosti dodejme, že si lze těžko představit flákače a lehkoživku zvyklého - zase - od dětství žít plně na úkor nejdřív rodičů a pak kohokoli, kdo to snese, že by částku v úrovni čtyř tisíc ukládal do fondu "na zlé časy", aby pak na stáro se mohl odstěhovat k moři do Španělska. Ten samozřejmě všechno utratí a až se stáro dostaví, bude se domáhat "řádně zasloužené penze" se stejnou vehemencí, jako se domáhají odškodnění ti lidé, kteří dali všechny úspory do kampeličky a nepoznali, že jde o podvod ze slibovaného úroku 19,5%.

To vše je pravda. Nicméně vraťme se k příměru uvedenému na začátku, k "automobilové studii". Ani tam nejde jen o pouhý marketingový trik. To není jen maketa a nafouknutá bublina, taková studie. Je to koncept, který vyžadoval intelektuální úsilí i prostou fyzickou práci a mnoho myšlenek - v pozměněné podobě, se třeba i později uplatní v běžné produkci.

Jedna myšlenka je na Tlustého nápadu zřejmá a osvěžující: je to idea zcela nového přístupu. Přirozeně se zrodila v opoziční straně. Vládní strana je příliš spoutána s řeholí úkolů všedního dne, než aby přišla s něčím jiným, než salámovou taktikou "zde ukrojíme, zde užmolíme". Má odpovědnost za každodenní provoz státního finančního stroje.

Tlustého návrh nabádá k tomu, abychom se pokusili na věc podívat z jiného úhlu. V rozhovoru s Lidovými novinami Tlustý říká, že jím proponovaný finanční objem (tedy renta pro všechny) je totožný s objemem současných sociálních dávek. Pokud se kolem návrhu rozvine jiná debata, než jako obvykle, tedy debata věcná, s úmyslem se dobrat něčeho jiného, než pokoření protivníka, měla by zřejmě začít od analýzy dávek a podmínek, za jakých jsou poskytovány. Z Tlustého projektu vyplývá, že každý z nás platí čtyři tisíce měsíčně na "potřebné". To už je suma, nad kterou stojí za to se zastavit a ptát se - na co ty peníze vlastně jdou? Rád bych je neplatil! Což souvisí s jiným vtipným reformním návrhem, který koluje po internetu: chci se vyvázat ze státního svazku, nic od státu nechci (stejně mi nic nedává) a chci jet čistě po privátní lajně. Oba návrhy, když jejich podstatu domyslíte, jsou vlastně dvě stránky jedné a téže mince, a ta se jmenuje individuální odpovědnost.

RODINA A PŘÁTELÉ: Italská domácnost? Něco navíc!
Jedu takhle na své Sůze (motocykl Suzuki) Rumunskou ulicí, zastavím na červenou - a najednou uslyším jekot. Hulákání. Řev.
To je co říct, protože v integrální přilbě, v sedle motorky která má 1200 ccm obsah, si poslechu ševelení větru a tlukotu slavíka neužijete. Napadlo mě, že se koná nějaká spravedlivá demonstrace proti škodlivosti něčeho užitečného, jako jsou tramvaje nebo kanálové mříže, rozhlédl jsem se tedy kolem sebe, ale žádný šik rozhořčených ftalátů jsem nespatřil. Jen vedle mne, v druhém proudu, stála škodovka favorit. Vpředu chlap se ženskou, vzadu tři odrostlejší děti. Vietnamská rodina. Právě ten chlap se ženskou na sebe řvali tak, jak jsem ještě nikdy neviděl a neslyšel nikoho řvát. Rudí v obličeji, oči vyvalené, mávali na sebe pěstmi, žíly na krku naběhlé - vypadali jako když si čerti jsou pro Koženého, už tě máme chlape, už nám neunikneš!
A vzadu?
Dívka asi třináctiletá spala, uprostřed seděl chlapec tak asi desetiletý, vlídně se usmíval a po jeho druhé ruce seděla holčička a s laskavým výrazem v tváři mu něco povídala.
Nevím, jak to dopadlo, naskočila zelená a to je úděl motocyklistův, jakmile je zelená, musí odpálit, i kdyby vedle něho přistálo UFO anebo se tam odehrávalo Zvěstování Panny Marie. Jen jsem tak uvažoval o modelech soužití a o zásadě "neplést se do toho". Je to správná zásada, až na to, že mnohdy vede do márnice. Doufám, že tohle byla jen hra.