ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Ze státní kasy teče
Ze státní kasy uteče tu pár stovek miliónů, tu pár miliard, a nastává okázalé zděšení. Ustavení poslanecké vyšetřovací komise je nezbytnou součástí této komedie. Dnešní parlament předvedl další scénku na toto téma. Šlo opět o onu známou kauzu, kdy vláda vyplatila 326 milionů korun firmě Diag Human za údajné porušení dobrého jména. V podstatě šlo o výpalné, za pokutu za vlastní neschopnost, jelikož se vláda bála jít s Diag Human do sporu poté, kdy se tehdejší ministr zdravotnictví Bojar o Diag Human nelichotivě vyjádřil. Místo aby vláda dokázala, že má její ministr pravdu, podepsala mrzkou dohodu a tato vláda ji musí finančně vyrovnat. Bez ohledu na to, že vše zatím zdá se poukazovat na to, že ministr Bojar nebyl daleko od pravdy! Nečekejme, že komise něco vyšetří. Ale bylo by vůči poplatníkovi férové, kdyby vláda aspoň ráčila sdělit, co v té smlouvě vlastně stojí, když už se to platí z jeho kapsy.

RODINA A PŘÁTELÉ: Máme závidět stromům?
Co závidět stromům? Jejich vznosnou krásu, jejich dlouhověkost? Naproti tomu je může počurat každý pejsek, a přijde vichřice a pocuchá jim větve, poláme je, nebo vyvrátí.
Nějak jsem na takové věci pomyslel, když jsem ráno přišel se svým psem na procházku do - v podstatě - zanedbaných končin vrchu Mrázovka. Včera tam zřejmě přišli zahradníci s motorovými pilami a začali tam prořezávat mlází, tak zvaný nálet. Dělají to tak asi jednou za pět let. Divočina prokoukne, místo houštiny je tam najednou velmi hezký park. Zahradníci obnaží kmeny vysokých akátů a odstraní křovinaté hemžení kolem nich. Je to krása na jednu sezónu, už napřesrok mlází vyraší a hra se bude opakovat.

Teď ale , jak řečeno, vršek prokoukl. Porubané mlází tam leží a čeká na odvoz.
A voní.
Právě to mě napadlo nad tou zelenou hromadou - že možná toto je jediný důvod, proč závidět stromům.
Mají voňavou smrt.

PSÍ PŘÍHODY: Převzatá odpovědnost
Pes si s ničím hlavu neláme. Kam šlápne, tam šlápne, a čumák zašpiněný od Propeska si bez ostychu otře o moje čistoskvoucí kalhoty. Nicméně ani to neznamená, že zcela nekontroluje svoje počínání.
Zde jeden jemný detail.
Jdeme ulicí Mrázovky a v dále se objeví jedlý pes. Bart zpozorní, mírně se nahrbí, a jde tak půl kroku za mnou. Moc dobře ví, že si nepřeju, aby vyvolával spory. Bezpočtukrát jsem ho v takových případech přivolával k noze - a dá se říci, že v podstatě dbá mých příkazů, jde sice trochu za nohou než u nohy, ale nepere se, jen čumí, a to není zakázáno a on se řídí právní zásadou, že co není zakázáno, je dovoleno.
Jakmile ho ale připnu na vodítko, v následující vteřině běží vpřed a přiblíží se jedlému psu, jen co mu vodítko dovolí.

Od toho okamžiku přebírám odpovědnost já. V mé ruce končí vodítko, já mám dohlédnout na to, aby se nerozepla nebo neutrhla karabinka. Od chvíle připnutí má Bart paradoxně svobodu, třebaže je to rabova svoboda. Definoval jsem omezení a v jeho rámci on může vynaložit svoji svobodnou vůli.

Což mi připomnělo želvu, kterou má jeden kamarád na zahradě. Má v okraji krunýře díru a k ní má připnutý asi pětimetrový řetízek. Může se pohybovat po ploše 78 metrů. Jenže ona jde až a doraz a pohybuje se jenom na nejzazším okraji vymezeného prostoru.