ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Byla to zrada, ne zneužití!
Karel Hoffman v osudové noci na 21. srpna 1968 se pokusil z titulu své moci ochromit základní komunikační prostředek tehdejšího Československa, totiž rozhlasové vysílání, aby usnadnil vpád sovětských okupantů do země. To je prostě fakt. Městský soud neuznal, že toto je vlastizrada. Co by víc měla být vlastizrada? To že byl va jistě dosud je věřící komuinista, to není omluva - znamená to, že jen nadřazuje vlastní víru, vlastní fanatismus, nad vůli a zájmy ostatních občanů. Soud mu vyměřil čtyři roky za zneužití pravomoci veřejného činitele. Mohli bychom si říci - aspoň to. Víc by mě ale uspopkojillo, kdyby soud mu řekl - hanba tobě, vlastizrádče... byť by mu dal jen symbolický trest. A nebyl tenkrát sám, Karel Hoffmann. Byli jich desítky a stovky, kteří připravovali zradu na vlastním národu. Společnost nedokázala jim hodit do tváře znamení hanby - a bohužel tím pádem ta hanba leží na ní.

RODINA A PŘÁTELÉ: Policajte, co teď s tím?
Vyprávěl mi kamarád:
Jel po Praze autem a telefonoval při tom mobilem. Zastavil na křižovatce a pořád měl ten mobil v ruce. Vtom k němu přišel policajt:
"Pane řidiči, vy telefonujete a při tom řídíte. Zaplatíte pokutu."
"Já netelefonuju," řekl ten člověk bez zaváhání."Já píšu esemesku!"
"Tak teda jeďte," řekl policajt velmi přísně.

Příběh nese několik poselství.
Tak zaprvé, že žádná situace není tak beznadějná, aby nebylo úniku, aspoň někdy.
Zadruhé, svědčí to o tom, jak u nás je jakési neurčité pojetí práva nadřazeno zdravému rozumu. Policajtovi utkvělo v hlavě, že se nesmí telefonovat- ale jak je to s esemeskama? Přestože jsem opakovaně dělal papíry loni na podzim, taky nenosím ty paragrafy v hlavě slovo od slova... On taky ne a nechtěl mařit čas sporem o výklad paragrafu.

Což neznamená, že telefonování za jízdy není nešvar nešvarná. Jakmile vidíte někoho jet jako by to byl utečený lunatik, můžete se vsadit, že zrovna telefonuje. Nemyslím si, že "hands free" je nějaké zázračné řešení. Pravda, se spolujezdcem taky kecáme, ale přece jen je to přirozená komunikace, máme ji víc pod kontrolou než telefonát, a ten spolujezdec taky vidí ven a když zrovna proti nám jede náklaďák předjíždějící traktor, tak zavře hubu. Telefon ne.

Zajímala by mne statistika, kolik lidí se kvůli mobilu zabije. Nedivil bych se, kdyby mobil se stal mírou nebezpečnosti konkurentem chlastu za volantem.
Je to civilizační choroba.
Takže rada na závěr - dvojnásob platí zásada chcete-li přežít, dívejte se na hlavy! Jakmile hlava má ruku u ucha, nohu z plynu a koukejte, kde nechal tesař díru, může se vám taková znalost hodit.

PSÍ PŘÍHODY: Poplach - jedlý pes na obzoru!
František Mrož Novotný by dovedl hravě snadno popsat všechny přípravy, které musí bitevní loď učinit, když se na obzoru vyhoupne jiná bitevní loď - nebo aspoň musela, v dávných dobách, kdy se bojovalo na dohled.

Totéž v malém dělám já.
Jdeme s Bartem, a za zátočinou vidíme na opačném konci rovného úseku ulice Mrázovka lidskou postavu provázející zřejmě jedlého psa: atletická postava (pes), štíhlý, svalnatý, hlava hrdě vztyčená.

Přitáhnu Barta k noze. Hmátnu po karabině, jestli není uvolněná. Přesvědčím se, že řemen košíku drží.Nasadím přísný tón. "Když má pes poslouchat," radívali mi na cvičáku, "musíte znít tak, jakobyste byl nasranej."

Takže:
"K noze! Pořádně k noze, Barte!"
A přidám pár povelů jako sedni, lehni. Dril aspoň trochu oslabí vůli k zápasu. Bart sice pořád ještě kouká po jedlém psu, ale musí dělat vpravo v bok a čelem vzad a to jeho kotrbu přece jen trochu zaměstná.

Jedlý pes se blíží. Horolezecké lano si ovážu kolem zápěstí a koukám, kde je jaký strom, abych se mohl zachytit, kdyby šlo opravdu do tuhého. Nikdo,kdo nezažil, nemá představu, jaký tah dokáže půlmetrákový rotvajler vyvinout.