ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Co by bylo, kdybychom řekli "ne"
Vyznavače fair play dráždí očividná disproporce síly hlasů propagující vstup do Evropské unie v neprospěch euroskeptiků. Projevuje se tu vliv a tlak oficiálních vládních struktur, stejně tak jako fakt, že zřejmě převažující část veřejně vystupujících občanů sympatizuje se vstupem do Unie. Zatímco argumenty a často i prostá propaganda se na občana valí ze všech stran, po argumentech protistrany se musíme pídit - velmi dobrým zdrojem je webová stránka Euroskeptik.cz. Mnohé argumenty zde uvedené jsou přinejmenším inspirativní a rozhodně je nelze bagatelizovat.

Nicméně, jádro problému kupodivu obcházejí jak stoupenci, tak protivníci vstupu. Stoupenci totiž tvrdí, že proti vstupu neexistuje žádná aleternativa, kdežto skeptici namítají, že " kdyby bylo pravdou, že k EU není alternativa, byli bychom na tom již dnes špatně, když v té EU ještě nejsme" (Josef Šíma). Obě strany takto bagatelizují zásadní fakt, že v referendu se nebude jednat o žádném 4,9:5,1, jak o tom hovoří Mirek Topolánek. Referendum je natvrdo ano proti ne. Do Unie buď vstoupíme nebo nevstoupíme. Když tam vstoupíme, tak tam budeme, a když nevstoupíme, tak tam nebudeme, tak prosté to je. Alternativa existuje, alternativou vstupu je nevstoupení. O tom, co se stane, když tam nebudeme, bychom měli vážně uvažovat.

Evropský pohled

Dnes v Evropské unii nejsme - a špatně na tom také nejsme, pokrok učiněný od listopadu 1989 nevidí jen člověk s brýlemi hodně upatlanými. I to je pravda, že už teď se na západní Evropu orientujeme a že zdržení na hranicích se dá počítat na minuty. Zároveň ale by bylo poctivé poznamenat, že my - nečlenové Unie - jsme vnímáni jako země, která se na vstup připravuje a pravděpodobně do ní vstoupí. Evropa se tedy na nás dívá jako na osobu, která zatím není členem rodiny, ale o vstup do rodiny se zajímá, připravuje se na něj a usiluje o něj. Na takovou osobu rodina pohlíží převážně vlídně a se sympatií - i když třeba o ní toho moc neví.

Pokud ovšem do Unie nevstoupíme, naše pozice se zásadně změní. Budeme v pozici osoby, která se otevřeným dveřím otočila zády a vystrčila zadek. Osoby, která řekla rodině: "Vy pro mě nejste dobrá rodina, mezi takovou pakáží nechci žít."

V takové situaci moc prostoru pro sympatie nevybude!

Selhání státu

Nejde jenom o sympatie.

Demokratický stát má hlavní a zásadní úkol: má vytvářet spolehlivé, funkční a pochopitelné prostředí pro rozvíjení svobodných aktivit občanů. Jako občana mě příliš nezajímá, zda prostředí ve kterém se pohybuji ovlivňuje především obec, nebo kraj, nebo stát nebo ještě vyšší jednotka.

Český stát má v tomto ohledu za sebou jedno selháním za druhým. Nelze tvrdit, že by selhal ve všem, ale taky je bezesporu, že do realizace spolehlivého, funkčního a pochopitelného prostředí má daleko.

Hlavní komodita na politickém trhu je naděje. Každé rozhodnutí které zde činíme je ovlivněno nějakou nadějí. Pokud půjdu v pátek volit, pak si položím otázku: co mi dává lepší naději, že mi - jako subjektu, jako občanovi, zajistí větší naději na splehlivé prostředí? Čemu důvěřuji víc, stávajícímu českému prostředí, anebo prostředí, jaké jsem poznal kupříkladu ve Francii?

Přiznám, že českému prostředí nevěřím ani za mák, ve schopnosti českých politiků důvěru nemám, v jejich poctivost už vůbec žádnou, a že naši zkorumpovanou "českou suverenitu" vyměním za "evropský socialismus" bez zaváhání.

Obraťme gard a vžijme se do pozice evropského subjektu, jaký je jeho vztah k nám.

I on má jen neúplné a nepřesné informace. Skládají se mu do nějakého obrazu, z něhož odvíjí svoje postoje. Uvažuje, zda má smysl s námi udržovat - dejme tomu - obchodní kontakty. Ví, že pravidla hry se zde liší od těch, na které je zvyklý. Má ale naději, že se to změní, protože tento prostor bude v blízké době ztotožněn prostředím, ve kterém je zvyklý se pohybovat.

A najednou tento prostor řekne "ne". Proč? Protože je tak bohatý a bojí se, jako Švýcaři, že vstupem do Unie přijde o svoje výhody? Není bohatý. Znamená to tedy, že mu prostředí zkorumpovaného chytráctví vyhovuje a nechce o něj přijít.

Což je dobrý důvod k zatažení rolety.

Nechci se toho dožít.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zase jedna šílenost na internetu
Dostal jsem mail tohoto znění:
Pridelili jsme jiz 45 900 bezplatnych noclehu!
V soucasne dobe zustalo 4100 BEZPLATNYCH NOCLEHU k rozdeleni!
Velka akce jeste trva!

Za odeslani jedne zpravy email, KAZDEMU priznavame 14 BEZPLATNYCH NOCLEHU pro 2 osoby v jednom z 900 hotelu v Ceske republice, na Slovensku, v Chorvatsku,Italii, Spanelsku (take na Malorce), Madarsku, Rakousku, Svycarsku,Slovinsku nebo v Polsku.

Na konci je mailová adresa, kam se má poslat kopie mailu, který rozešlete sedmi známým. Chudák majitel té adresy - nebudu ji tady zveřejňovat... Inu, musí si ji změnit nebo si nastavit nějaký filtr.

S poněkud nedomyšleným nápadem - s obdobnými následky - přišel Eurotel: minulý týden mi od něho přišla SMS, že mi zadarmo zřídili následující službu: když budu mít vypnutý mobil, oni budou registrovat nepřijaté hovory a ty mi pak pošlou mailem. Takže až odjedu na 10 dní na dovolenou a budu mít mobil vypnutý, abych měl pokoj, zblázním se pod náporem esemesek. Navíc, v té esemesce je jen číslo a z něho já nepoznám, kdo mi volal! Musím to odříct, ale nejdřív budu muset najít zákaznické číslo, taky pěkná buzerace. Čert aby tohle vzal, takové pseudoslužby... Ale, na druhé straně, mám přítele, který si to pochvaluje, včetně toho, že mu to zařídili a nemusel hnout prstem.

PSÍ PŘÍHODY: Artuš asistoval při stříhání
Bart je hrozný holičský asistent. Když mě někdo stříhá - dělávala to Míša, po ní převzal roli Kukulína můj syn David, číhá v koupelně a snaží se sežrat chomáče vlasů! Dovedu pochopit kdejaké gusto, tohle nikoli. Vymluvit si to Bart nedá, je to prostě chlupodravec, jak jsme říkávali holiči v dobách mého dětství - kdo ví, zda to slovo ještě existuje?

Zhoufovic Artuš je decentní pejsek. Když mě přítel Zhouf posadil u nich na zahradě do křesílka a zapnul mašinku na stříhání psích chlupů,přišel ke mně, položil mi tlapy na kolena, a otiskl na čisté džíny krásné otisky tllap. O chlupy padající na zem se nezajímal, chtěl mi olíznout nos. Choval se tedy důstojně, jak se na řádného pejska sluší a patří, Bart by si z něho měl vzít příklad!

Proč jsem požádal Martina o přátelskou výpomoc stran letního zástřihu?
Jak Míša, tak David se s tou procedurou moc párali. Hlavu mám jak koleno. Kolik tam zbylo čtverečních centimetrů porostu jsem nepřeměřoval, řekl bych, že je to tak asi plocha středně velkého kapesníku. To by přese mělo být ostříháno raz dva - a když to dělá Zhouf nebo jeho žena, skutečně je to raz dva odbyté!

Zhouf je podobný plešatec jako já. Přespříští týden si kupuje motorku, stejnou jako mám já, Sůzu dvanáctistovku! To budeme dvojka plešounů, až vyrazíme do světa! Včera jsme zavedli řeč na to, zda bychom si nechali znovu narůst vlasy, kdyby to šlo. Martin tvrdil, že on by si vlasy narůst nenechal, já připustil, že ano - kdyby to šlo. Oba jsme ale zajedno v tom, že nám pleš nevadí, jenom vadí v tom případě, kdy člověk na něco narazí temenem: plešouna to přece jen bolí víc než vlasáče.