ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Na břehu evoluce
Klausovi stoupenci, někdy svou zavilostí připomínající pretoriánskou gardu, si mohou pochvalovat, že konečně je v čele státu muž korektní, který by si na koloběžku nestoupl, ani kdyby mu za to někdo slíbil spisy Adama Smithe svázané v kůži Jana Rumla. A jeho protivníci žijí v pocitu uspokojení, že na jejich slova došlo a že to co prožíváme, je pád do pekel řízený tímto arcilotrem.

Slíbil slušný, standardní způsob vedení úřadu v duchu vyváženého mimo-stranictví. V tomto smyslu svoje sliby naplnil. Nevyužil pokušení pošťouchnout si do domečku z karet Špidlovy vlády. Vláda si kope hrob sama, a Klaus jenom dbá, aby se kopáči chovali slušně, nenadávali, nesmrkali do dlaně ale do kapesníku, uměli cizí jazyky a když se rozhodnou, že lopatou praští, tak aby s ní praštili metodami souznějícími s ústavu a nedělali s ní kotrmelce a přemety a klaunská vystoupení.

Jeho popularita v lidu roste, a to jistě nejen návštěvám hasičských bálů. Lidem se líbí co Klaus dělá a jak to dělá. Bohužel, někdy to vypadá, že Klaus leccos dělá, aby se to lidu líbilo, a protože zná své pappenheimské, zřejmě právě proto začal vychovávat Američany a poučovat je, jak se správně dělá světová politika. Českému rozumbradovi nesmírně záleží na "nezávislosti", přičemž za vrchol nezávislosti pokládá lahvové pivo doma. Tomuto typu byla adresována jinak zcela zbytečná mrzutost v souvislosti s americkou kampaní v Iráku.

Toto jsou tvary celkem zřetelně patrné v Klausově zahajovacím období. Mnohem hůře rozeznáme, co vlastně Václav Klaus chce, o co usiluje. Víme co nechce: být "demiurgem lidské společnosti", nechce se stavět "nad moudro lidské evoluce" a rozhodně nechce vytvářet "architekturu světa". Jenže právě to je podstata role státníka, a smutný je pohled na státníka, který toliko pokorně s břehu přihlíží bublání potůčku evoluce a drží svůj úřad v pořádku. Na takový pohled je ovšem brzy. Klaus má dlouhou cestu před sebou a že se dovede proměnit, to jsme viděli.

RODINA A PŘÁTELÉ: U nás se vaří, ba vyvařuje!
V sobotu se na prázdniny vrátila Irena z Ameriky a na naši mládeneckou domácnost dolehla tíha ženských změn. Podotýkám, že po celou dosavadní éru našeho dvoumládeneckého života otce a syna (bez ducha svatého či jiného) se nestalo, abychom byli o hladu nebo abychom kvůli hromadám hadrů a odpadků nenašli cestu ke dveřím. I v kuchyni byl pořádek, dbám o něj průběžně já osobně - nesnáším mastnou špínu, zaschlé talíře, zkornatělý lógr v hrnku (nádobí jsem umýval i za Míšiny éry). Jenže ten můj způsob uklízení, to byl takový "high level formating", kdežto Irena jde na "low level", velmi hluboko do struktury kuchyňské linky, na level šuplat a skřínek pro úschovu hrnců.

Nelze říci, že bych celou tu dobu nevařil - denně, dokonce minimálně dvakrát denně vařím vodu na kafe. Určitě pětkrát jsem uvařil vajíčka a ve speciálním čínském hrnci vařím rottweilerovi Bartovi rýži jako vycpávku jeho Propesko krmě, jakkoli Propesko žádnou vycpávku nepotřebuje - má toho pes prostě víc. Vaření mi tedy není zcela cizí.

Nicméně se přiznám k čemusi blízkému šoku , když jsem včera večer přišel domů a na sporáku stál hrnec a v něm uvařená kolínka! Bylo mi jako panu Povondrovi, když uviděl ve Vltavě u Národního divadla Mloka. Tady někdo vaří! Hned mi došlo, že to byla Irena a když jsem si uvědomil, že to jsou kolínka pro Barta, spadl mi kámen ze srdce.

Možná, že se někdy pokusím taky něco uvařit, třeba kolínka.
Myslím, že k takovému smělému experimentu bude vhodná doba na příští Velký pátek.

PSÍ PŘÍHODY: Neobvyklé setkání
S Bartem - a před tím s Gordonem, vždyť tu chodím se psem na procházku 18 let!, potkáváme všelijaké lidi. Nejraději potkávám Japonce. Klaním se jim a říkám jim Dobrýtro a oni se klasí a říkají Gudmórning a smějí se a pes se jim taky klaní. Objevoval se tu kdysi vyznavač slunce, konal zde jakési obřady mysteriózní povahy. Karatista zde trénoval Bassai Dai, mistrovskou katu karate školy Šotokan. Potkávali jsme šílenou ženu zabředlou do rozhovorů s lidmi kteří možná dokonce i někdy existovali, ale jindy, jinde a jinak. Mihli se tu opilci a feťáci, zloději kabelů, policajti se tu zašívali i s autem a prochrupovali hodiny služby, nezávislí filmaři tu nezávisle filmovali nezávislý film který nikdy nenašel dost nezávislého diváka, aby se nezávisle šel podívat, prošly tudy zástupy, celé generace pejskařů.

Muž, kterého jsem dnes potkal, byl Man In Black.
Muž v černém. Černý oblek, sněhobílá košile, černá kravata. Černé brýle. Ostříhaný na kost. Kolem levé hokejky jeho černých brýlí se vinul kroucený drátek, kam vedl, to jsem nepostřehl, jak jsem na něj vyjeveně zíral. Vynořil se zpoza křoví a kráčel pružně, dá se říci křepce. Kristepane, kde ten se tu vyloup? Co pohledává agent tajné služby v křovinách Mrázovky? Copak se i počet psích hovínek na čtvereční metr stal objektem státního tajemství?