ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Václav Klaus o komunismu
Pod tímto titulkem uveřejnil prezident republiky Václav Klaus v sobotních Lidových novinách článek, v němž se vymezil jak vůči této ideologii, tak její praxi, a prohlásil se za nekomunistu, nikoli však za antikomunistu. Prezident komunismus definuje jednak jako ideologii založenou na marx-leninismu, jednak jako realizovaný politický a ekonomický systém charakterizovaný státním vlastnictvím.
Svůj vztah k takto vymezenému pojmu pak Václav Klaus popisuje těmito slovy: To, že nesdílím (a nikdy jsem nesdílel) komunistickou ideologii v její jakékoli variantě a že jsem byl vždy kritikem reálného komunistického systému, který jsem na vlastní kůži čtyři desetiletí zažíval , nenazývám antikomunismem. Toto slovo jsem si vždy nechával pro něco jiného. Nechával jsem si ho pro povrchní, negativistický pohled na svět, který sice velice silácky zastával některé evidentní nekomunistické postoje, ale ze kterého vůbec nevyplývalo, proč mu komunismus vadí a čím by měl být nahrazen. Mojí celoživotní zkušeností bylo i to, že slovně nejvíce antikomunističtí většinou nebývali ti lidé, kteří komunismem nejvíce trpěli, ale spíše ti, kteří nejvíce záviděli těm, kteří se u nás (nebo na Západě) měli lépe než oni. Byli mezi nimi i salonní diskutéři, kteří antikomunistická hesla sice nahlas vykřikovali, ale v podstatě svého myšlení byli komunismu velmi blízcí. Zastávali projekty sociálního inženýrství, chtěli vychovávat ostatní k obrazu svému, chtěli dostávat, aniž by něco ekvivalentního dávali, chtěli svobodu hlavně pro sebe, chtěli násilnou změnu poměrů či režimu u nás i jinde shora...

Nu, nepochybně existují a existovali i takoví antikomunisté, avšak moje celoživotní zkušenost zná i jiné. A proto je od hlavy státu poněkud podpásové, když jako veřejná osobnost definuje antikomunisty subjektivně - pouze podle své osobní zkušenosti - jako nemorální osoby, lišící se od komunistů v pohledu na společnost jen předřazeným znaménkem. Pak je až příliš snadné antikomunismus odsoudit.
Přistupme ale na definici Václava Klause. V takovém případě se prezident dostává do názorové blízkosti amerického levicového politika Henryho Wallace, který v roce 1946 - v odpověď na rýsující se Trumanovu doktrínu zadržování komunismu - prohlásil, že USA nemají právo intervenovat proti nemravnému komunismu, dokud nemravnost nevymýtí z vlastní společnosti (k dokreslení - dokud např. USA nevymýtí rasové předsudky, nemají právo kritizovat sovětské gulagy). Tímto způsobem Wallace položil mezi americké a sovětské činy mravní rovnítko, jako je dnes mezi činy komunistů a antikomunistů ve svém článku klade i Václav Klaus.
Země, která považuje za zkoušku své zahraniční politiky svoji mravní dokonalost, nedosáhne ani dokonalosti, ani bezpečnosti, řekl na Wallaceho adresu Henry Kissinger. A ve shodě s tímto příměrem pak prezident - pokud je jeho kritériem při potírání nemorální ideologie morálka odpůrců - nedocílí svým pasivním nekomunismem ani vyšší morálky, ani větší odolnosti české společnosti vůči zločinné komunistické ideologii.

Ztotožňuji se s Václavem Klausem eurorealistou, jen o chloupek jsem důvěřivější k ekologickému aktivismu, rozumím Klausovi jako nekompromisnímu obhájci tržní ekonomiky a parlamentní demokracie, rozumím dokonce i jeho zdrženlivosti ohledně aliančního bombardování Jugoslávie a amerického zásahu v Iráku, avšak Klausovi, autorovi sobotního článku v LN, prostě nerozumím.
Ačkoli v Česku existuje zákon proti zločinné komunistické ideologii, současný český prezident si definoval antikomunismus tak, aby mohl zůstat pasivním nekomunistou. Neulehčujme si spor s komunistickou ideologií a praxí lacinou rétorikou, zní podtitulek jeho článku. Kouzlem nechtěného se v prvé řadě vztahuje na autora samého.

Mrož

RODINA A PŘÁTELÉ: Druhá invaze Marťanů
K té první došlo, jak známo, v devadesátých létech devatenáctého století - popsal to H.G.Wells. Druhá se chystá na třetí kvartál roku 2004, nejpozději druhý kvartál 2007. Nebo na někdy jindy. Rozhodně k ní dojde a momentálně jsem jediný, kdo se o ďábelském plánu dozvěděl. Brzy po zveřejnění této zprávy zmizím - Marťané mě unesou a uvězní na měsíčku Phobos.

Jejich pomahači jsou v těchto dnech u nás na vršku Mrázovka. Je jich (těch pomahačů) tucet, a zahrabávají do země žluté, červené a zelené trubky. Až trubky zahrabají, přesunou se na jiné místo a zase tam budou zahrabávat trubky. Postupně zatrubkují celou zemi a v Den D (třetí kvartál roku 2004, nejpozději druhý kvartál 2007 nebo jindy) jejich chlebodárci Marťané vpustí do trubek Plyn X, který z nás udělá Marťany.

Vy mi nevěříte. Ale proč by tomu tak nemohlo být?
Je fakt, že záhadní cizinci u nás zahrabávají trubky. Koho jsem se ptal, nikdo nevěděl, co je to za trubky, odkud a kam vedou a co v nich má téci nebo býti protaženo nebo proudit v podobě plynu. Odpovědi znějí:
"Voni tam něco kopou." "To jsou nějaký trubky." "Jsou moc tlustý."
Poslední poznámka se týká objemu trubek, nikoli marťanských pomahačů - trubky jsou moc tlusté na to, aby stálo za to e vyvlastňovati a přemísťovati do příbytků za účelem privátního použití.

A konečně poznámka vyjadřující vše:
"Vono se všude něco kope."
V tom je ten háček, ten vtip. Všude se něco kope a kdyby Marťany skutečně napadlo rozvést po celé zemi síť trubek, jimiž nás pak něco všechny omámí, otráví, zahubí nebo nám cokoli jiného provede, nikdo si příprav nevšimne a ministr Tvrdík nedokáže včas přesunout od Humpolce jediný obrněný transportér!

Pouze já jsem přípravy odhalil a chci se vsadit, že mé odhalení nikdo nevezme vážně. Však si na mne vzpomenete, až budete zelení a budete mít tykadla na hlavě!

PSÍ PŘÍHODY: Příliš obtížný úkol
Bart dovede výborně vylizovat misky, talíře, a ani kelímek od jogurtu mu nedělá problémy. Někdy ale ano. Zdá se, že by se změnily podmínky výroby jogurtů, kdyby měl Bart být v nějaké schvalovací komisi.

Dával jsem mu vylizovat kelímek naposledy dnes ráno - a vidím, že se psisko nějak ošívá, kroutí hlavou, mele sebou... Není divu - kelímek byl po čertech hluboký! Ať Bart dělal co dělal, na dno nedolíznul. Proto tak kroutil hlavou. Chtěl ze sebe udělat vývrtku, v lepším případě mravenečníka, snaha byla, jak se záhy ukázalo, bezvýsledná.

Poněkud mě to překvapilo. Choval jsem slepou důvěru v délku psího jazyka. Nenapadlo mě, že by mohla nastat situace, na kterou je psí jazyk krátký. Když Bart sedí na zadním sedadle auta, dovede mi olíznout ucho v kterýkoli zvolený okamžik. Nebo připomenu jeho lstivé "braní mimochodem", kdy kráčí v kuchyni kolem linky, a vystrčí jazyk stranou a běda poživatině, která leží v pásmu deseti centimetrů od hrany!
Toto že je krátký jazyk?

Nevylévejme jazyk i s vaničkou. Možná, že to byla jen okamžitá indispozice. Možná, že se Bart jen nevybičoval k maximálnímu vylizovacímu výkonu. Možná, že mu jogurt na dně kelímku neposkytl náležitou motivaci, jak říkají sportovci.