ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Tady blbě hrajou
Tady blbě hrajou, v téhle hospodě mě už neuvidíte, řekl si Jiří Rusnok a složil poslanecký mandát. Je to čin upřímný, v našich poměrech neobvyklý, hodný zatleskání. Obvyklý je pravý opak - poslanec se drží židle, jako by byl přilepený a museli by ho od ní odsekat majzlíkem. Porota by tedy musela vyřknout vysokou známku za umělecký dojem. Rusnokovo odstoupení má ovšem i praktické dopady. Rusnok byl nejsilnějším koněm ze stáje vysočinského důchodce Miloše Zemana. Jeho odchod bude znamenat velké oslabení tohoto křídla, které by snad někdy mohlo dostat název realistický proud v sociální demokracii. Takže Rusnok udělal umělecký dojem značný, jenže politický efekt - přinejmenším pro skupinu kterou prezentoval, je míň než nulový - má zápornou hodnotu. Poté, co Jana Volfová si nasadila šaškovskou čepici svým interview v Právu, ve kterém založení "realistické skupiny" skoro skálopevně oznámila, načež všichni Volfovou jmenovaní "realisté" prohlásili, že o ničem nevědí, Rusnokův odchod znamená pro tyto lidi velkou ztrátu.

Rusnokovy motivy jsou nejasné, třebaže on sám cosi jako vysvětlení podal. Zůstane členem ČSSD, nepřestoupí tedy do ODS, jak někteří odhadovali. Pikantní by ovšem bylo, kdyby zůstal poslancem a přestoupil do ODS. Tak k této grotesce nedošlo, Rusnok už odevzdal předsedovi sněmovny notářský zápis o abdikaci. To vysvětlení: má prý pocit, že vládní koalici a poslaneckému klubu ČSSD překáží. Nu, kdyby měl odstoupit každý překážející poslanec koalice, moc velká parta by Špidlovi z původní sestavy nezbyla - samý náhradník! Na Rusnoka prý byly svalovány různé politické a parlamentní neúspěchy. Věřme, že někde pod pokličkou zůstaly inteligentnější důvody.

RODINA A PŘÁTELÉ: Výjev z hračkářství
V obchodním domě Carrefour v Praze na Smíchově u Anděla, domácími lidmi zvaném Cafour, jsem zapadl do hračkářství. Potřebuju koupit specifický druh panenky, takovou tu starosvětskou, s kloboučkem, a jednou jsem ji tu zahlédl za rozumnou cenu (normálně stojí skoro tisícovku a to se mi nechce dávat) - panenku potřebuju jako předlohu k focení při testech fotoaparátů pro můj foto-web Digineff. Panenku neměli, odcházel jsem a najednou - nějaká mladá žena volala: "Péťo! Péťo!"

Žena byla už u východu. zadu v obchodě - je to dost velký, členitý prostor - s mi zdálo, že něco slyším. Šel jsem se tam podívat a našel jsem maličkého chlapečka, sotva tříletého.
"Paní!" volal jsem k východu, ale maminka už byla pryč. Běžel jsem tedy ven. Ženu jsem nikde neviděl. Vrátil jsem se k chlapečkovi.
"Jmenuješ se Péťa?" ptal jsem se ho.
Nevlídně na mě pohlédl. Zmocnil se kočárku, který tu byl vystaven a zamířil k východu. Šel jsem s ním. Čekal jsem, že se ta žena vrátí. Chlapeček s kočárkem projel rámem a bezpečnostní zařízení začalo protestovat.
"Kasa je tady!" volala na mne slečna prodavačka.
"To je Péťa," vysvětlil jsem.
"Za Péťu se taky musí platit."
"To není můj Péťa."
Podezíravý pohled. Já nakonec skončím na policii a budou mě šacovat, jestli nemám v kapse pytlík karamel!
Všechno dobře dopadlo. Chlapečka se ujala prodavačka, kočárek vrátila na místo, vzala ho za ruku a šla hledat maminku, ženu, jak odhaduji, myšlení poněkud chaotického - kde jinde hledat zmizelého kluka, než v hračkářství? Kluk nebrečel. Prodavačka byla pohledná. Třeba se v něm probudila duše z minulého života, duše pořádného chlapáka a proutníka, a byl rád, že si vykračuje po Cafouru vedle cool roštěnky.