ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Papež vidí mraky na obzoru
Kardinál Miloslav Vlk se v pondělí vyjádřil v českém vysílání BBC k papežově nedělní promluvě k věřícím, v níž se vyslovil i k situaci v Iráku. Papež nezůstal stranou po celou dobu konfliktu. 26. března zveřejnil vatikánský orgán L´Osservatore Romano jeho varování před humanitární katastrofou a před "tragedií civilního obyvatelstva" - jak stálo v názvu promluvy. V článku se dále psalo o riziku katastrofy obrovských rozměrů, která by se mohla rozšířit na celou oblast. Za oběti "destrukce a smrti" se papež modlil i na shromáždění 9. dubna. Tentokrát ale šel ještě dále a upozornil, že irácké tažení bude vnímáno jako střet islámu a křesťanství. Kardinál Vlk volil včera opatrná slova a řekl, že by tažení tak "mohlo být interpretováno".

Zde je třeba zdůraznit, že ani papež, ani náš kardinál nepřistoupili na tezi, že tomu tak skutečně je, že jde - řečeno v duchu zvulgarizovaných Huntingtonových tezí - o střet civilizací. Papež mluví o vnímání, kardinál o interpretaci, což předpokládá velkou míru subjektivnosti.

Lidské vztahy, v mikrokosmu vztahů mezi lidmi jednotlivými i makrokosmu vztahů celých společenství, jsou však odevždy silně zatíženy subjektivitou. Ve vztazích je těžké říci, je to "tak a tak". Vnímání vztahu, jakkoli subjektivní a mnohdy i falešné, má zásadní váhu. Kdyby skutečně měl být irácký konflikt vnímán jako střet islámu a křesťanství, pokud by měla tato interpretace - řečeno s Miloslavem Vlkem - převládnout, pak to prostě bude střet islámu a křesťanství.

Papež a spolu s ním i další katoličtí předáci varují před takovým vývojem. Není divu. Katolická církev, jistě víc než kterékoli jiné společenství na světě, žije i v minulosti a z minulosti, a palčivě vnímá odpovědnost za staletí válek vedených ve jménu kříže. Ovšem ani muslimové na minulost nezapomínají. Izrael vnímají jako "křižácký stát", tedy v podstatě jako výspu západní civilizace na jejich území, jakkoli absurdní a nehistorický je to pohled. I to je příklad, kdy "vnímání" a "interpretace" se staly součástí politické reality. Jako nepřijatelnou křižáckou výpravu jistě chápou mnozí z nich i Bushovo tažení do Bagdádu.

Pohled do zítřka

Katolická církev ale nežije jen minulostí. Je to hráč zvyklý hrát na mnoho tahů dopředu, ostatně, tuhle hru se učí a piluje už dva tisíce let. Jestliže tedy papež posunul ve svém velikonočním poselství - jemuž se skutečně naslouchá v celém světě - své stanovisko od varování před humanitární katastrofou k varování před zásadním a dá se říci globálním ideologickým konfliktem, pak je zřejmé, že papež a jeho blízcí stratégové vidí obzor zahalený temnými mračny.

Je zvláštní, že papež přitvrdil právě ve dnech, kdy konflikt utichá, Bagdádu je dobyto, Husajn je buď mrtev nebo je psancem, a kdy se jedná o tom, jakou domácí správu Irák dostane. Navíc se dokonce zdá, jako by se rýsovala možnost dohody o řešení palestinského problému. Jakoby papež chápal současnou situaci jako dočasné uklidnění po prvním zahřmění, po kterém se přižene ještě něco horšího. On sám je zakotven v táboře humanistů, jejichž postoje mnohdy odrážejí spíše jen zbožné přání než realitu. Tentokrát jako by realita vrhla stín i do vatikánských komnat.

Úkol pro nástupce

Vždyť irácký konflikt nespadl z nebe, skutečně jen zaslepenec ho může vnímat tak, že do klidného a mírumilovného středovýchodního prostředí vtrhnul válkychtivý kovboj! Oblast je dlouhodobě a trvale zdrojem světového napětí a islamistický extremismus je jednou z jeho významných složek. Papež je starý a velmi nemocný a dá se čekat, že jeho varovná předpověď o možném "vnímání střetu" je součástí závěrečné kapitoly jeho veřejného působení. Jeho nástupce, a s ním i celá nová garnitura stratégů, se budou muset s problémem "vnímání střetu" vyrovnat. Katolíci nabádají ke smířlivosti, varují před násilím. Pokud ovšem se riskantní pokus Američanů nepovede, a pokud se nepodaří ustavit na Středním východě, nejdřív z Iráku, tomto dosavadním srdci neklidu, bázi pro šířící se stabilitu, posun ve formulacích a postojích bude muset jít ještě dál. K aktivní obhajobě principů, na kterých naše civilizace stojí. Pokud ještě skutečně stojí.

RODINA A PŘÁTELÉ: Neveselé Velikonoce
Pokud jste si vzpomněli na mne, stařičkého Astona, pak jste si asi řekli: tomu je o svátcích hej, ten si vyrazil na své Sůze! Dopadlo to trochu jinak.
Pravda je, že jsme o květnou neděli chystali s Davidem nějaký ten monumentální výlet, a před ním - jako řádný motorkář, jsem "prováděl údržbu". Omyl jsme řetěz ve speciálním koupáníčku, aby byl lesklý, pak jsem ho zase namazal, aby nebyl lesklý - a jak jsem si tak hrál se zadním kolem, najednou koukám, stříbrný ťuplík v dezénu. No ano, hřebík, hřebíček, vražený do pneumatiky! Kdyby to byl nějaký moped, tak... žádný problém, ale málo platné, motorka schopná jet 250 km/hod (ne snad, že bych se na ní takovou rychlostí pohyboval! Ale moh bych... kdybych chtěl... ale nechci... fakt nechci?), ta se nedá jen tak flikovat. Takže David jel nakonec na motorce sám a já jel na výlet za kamarády na Slapy limousinou. Jaká to potupa! Však jsem to taky schytal, když jsem vylezl jako nějaký Jouda z fára, místo abych se přiřítil na zběsilých dvou kolech. Byla ze mne rázem společenská mrtvola a dokonce i ledňáček, který se na mne přiletěl podívat, mi neukázal modrý fráček, ale hnědavé bříško. Tak jsme dopadl.

Ještě jeden dopad - z Interkamery

Aibo si hraje s míčkem (když chce)

PSÍ PŘÍHODY: Příhoda s veverkou
Spíš je to veverčina příhoda s Bartem, i tak se dá vykládat název dnešního vyprávění. Veverky, jak známo, jsou potměšilé potvory, které moc dobře vědí, že pejskové na ně nemohou, nedoskočí, nedohoní je a proto s nimi nakládají pohrdavě a tropí si z nich šoufky.

Nejinak tomu bylo i ráno u nás na plácku před hotelem Blaženka. Bart spatřil veverku, veverka Barta. Bart se vlažně rozběhl, veverka utíkala ke stromu, skočila na kmen, skryla se na jeho druhé straně (vždycky to tak dělají, je to poučení předchozích generací), jenže tak se ve lstivé veverčí hlavě vylíhl plán, jak Barta potrápit. Potvora si umyslela, že ze stromu skočí a poběží k dalšímu stromu a ten blbej pes se proběhne.

No jo, hezký plán až na to, že ten druhý strom stojí na druhé straně ulice .
Veverka skočila, tak aby to Bart viděl, Bart se jako moula rozběhl, veverka přidala - jenže vběhla pod auto. Nic se nestalo, byla natolik rozumná, že se skrčila, auto přejelo nad ní, ani se jí nedotklo. Jenže veverka se strašně lekla (není divu) a rozhodla se, že se vrátí na ten původní strom, skočila na něj a jak byla zpitomělá, zase z něho seskočila a běžela - naproti přibíhajícímu Bartovi!