ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Do Agory se vrátila historie
Myslím, že bychom se občas měli zastavit a vážně a přitom bez patosu si připomenout význam okamžiku. To, co se stalo 16. dubna 2003, je bezesporu událost, která si takové zastavení zaslouží. Doslova v kolébce evropské demokracie, v Agoře v Aténách, v místech kde se shromažďovali aténští občané aby rokovali o obecných věcech, nejvyšší představitelé 25 zemí Evropy podepsali smlouvu o rozšíření Evropském unie. Pokud občané budou s rozšířením souhlasit, staneme se členy Unie 1. května příštího roku. Naši republiku reprezentovali prezident Václav Klaus a premiér Vladimír Špidla, ti smlouvu podepsali jaksi v první vlně, a ministr zahraničí Cyril Svoboda.

V krátkém projevu premiér připomněl, že se po rozšíření stane Evropa nejširším trhem světa - to je možná diskutabilní, ale připomněl též zajímavost Evropy, a nebál bych se (nejsem ovšem premiér) užít v souvislosti s Evropou slova nejzábavnější oblast světa ve smyslu kulturním.

Tím, že do Atén jel, vyjádřil Klaus jasně svůj vztah k Unii. Ano, on coby premiér podával přihlášku a je lidsky pochopitelné jeho přání smlouvu po celém tom dlouhém procesu podepsat: jistě by to přání v sobě měl, i kdyby nebylo jiných, politických motivů, jež ho k rozhodnutí vedly.

Teď samozřejmě půjde o to, jakou Unii si budeme přát - a pokud na výsledek máme mít vliv, musíme v ní být. I to je jeden z důvodů, který vedl Klause do Atén. Poslední události - zvláště pak brutální arogance francouzského prezidenta a německé postoje, ostře nasvítily varování euroskeptiků před franko-německou dominací. Nebyla to planá slova a budeme si je často připomínat v nadcházejícím období, kdy půjde o nárys celoevropského uspořádání. Měli bychom být Chiracovi vděčni za to, že svou arogancí otevřel oči i těm, kdo byli příliš zaujati myšlenkou federalismu, a přiznám, ze jsem také tímto směrem tíhnul. Přístupová jednání definitivně skončila a otevírá se další kapitola průběžně psaného románu o budoucnosti Evropy. Jenom když referendum vyzní pozitivně, jenom když naši občané - většina zúčastněných - řekne ANO, budeme spoluautory.

RODINA A PŘÁTELÉ: Druhý den na Interkameřeprezentaci
Od úterka do pátku se koná na Výstavišti v Praze Holešovicích Interkamera, výstava fotografické techniky. Působím zde každý den. Hned kousek od vchodu do středního křídla, vlevo (z pohledu vstupujícího), má stánek Institut digitální fotografie (mám čest a potěšení být členem). A vzadu v levém křídle je přednáškové místo, kde kážu davům o technice digitální fotografie. Krom toho se pohybuji po výstavních stáncích a sháním informace a někdy ten můj pohyb působí komplikace.
Večer jsem psal zprávu do svého deníku Digineff. Opisoval jsme si záznamy a mimoděk mě napadlo s e podívat, copak je to za papírek, ze kterého jsem záznamy opsal. No a vida - já na stánku firmy XYXYX sebral povolení k vjezdu a parkování! S tímhle papírkem lze totiž vjet dovnitř areálu zvaného Pražany Juldafulda od doby , kdy to byl "park Julia Fučíka".
Volal jsem hned do postižené firmy... Nabízel jsem, že ještě teď, večer, papírek přinesu. On se tam fakt jen tak válel vedle misky se sušenkami, nenapadlo mě, že je to papírek veledůležitý, prostě papírek...
Ujistili mě, že se bez papírku obejdou, jen ať ho přinesu nazítří, což udělám.
Jenom mám svrbění vjet dovnitř na Sůze - samozřejmě ne autem. Holešovice jsou "za hřebenem", jak říkám, jsou za centrem města z pohledu obyvatele Smíchova. Tam autem nejezdím, leda v případě nejvyšší nouze. Ale na Sůze? Tedy na motorce? To je velké pokušení.
Podám zprávu, jestli jsem odolal.

PSÍ PŘÍHODY: Objevil se spolubojovník
Bendžo je roztomilý pejsek, odrostlejší štěně. Skáče na báječně odpružených tlapkách a pojem štěstí slučuje s pojmem "rychlý běh". Je to pejsek, nikoli fena. Bart se k němu chová tolerantně, snad dokonce vlídně - ještě v něm nevidí konkurenci. Kdo ví, jak to bude za rok, za dva, zatím je to vztah pozitivní, třebaže nikoli symetrický. Z Bendžovy strany je plný nadšení, z Bartovy strany je spíš korektní.

Oba se potkávají často, jistě několikrát týdně při ranních procházkách.
Dnes jsme s Bartem vyrazili časně -a Bendža s jeho paní potkali v půli cesty. Barta jsem připnul na vodítko - blížil se pán s jedlým psem. Cizí pes vrčel, Bart vrčel, jakmile se vzdálenost zkrátila, vrčení přešlo v hulákání a zubatění a vzpínání na zadních, vcelku obvyklá scénka, odehraná bezpočtukrát. S malou výhradou: Bendžo byl nadšený, pochopil, že jde o náznak boje - a sám se vrhnul do zápasu, na straně našeho Barta, a do Bartova protivníka se pustil! Slovně, dodejme ještě, hláskem vysokým, ovšem jeho postoj byl jednoznačný, nevyhýbavý, upřímný.