ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Nepokládejme válku za myšlenkové tabu
Hrozba, že se Bagdád promění v krvavé peklo mnohadenních pouličních bojů, se rozplynula během několika středečních hodin - a s ní vzal za své i Saddámův režim. To, na co američtí vojáci marně čekali na jihu, se naplnilo v bagdádských ulicích - místo palby z pancéřových pěstí se na ně z balkónů snesl déšť květin.

Je v tom paradox. Ačkoli dnes mají média k dispozici nevídané informační systémy a analytické prostředky, nenašel se jediný profesionál, který by dokázal správně vyhodnotit slabost, a to i vojenskou, Saddámova režimu. Pracovníci v médiích se hájí právě tím přebytkem informací, jež jsou na ně ze všech informačních kanálů chrleny, stěžují si, že v té spoustě nejsou schopni rozeznat validní informaci od desinformace, veřejnost, místo aby byla informována, je zmatena.

Nejen česká média prokázala až zarážející neschopnost analýzy a předvídání. Ačkoli ČT velmi dobře pokryla válčiště zpravodajsky, nedokázala zprávy z Iráku jakkoli analyzovat a komentovat. A když se tento týden, kupříkladu v "Událostech a komentářích" přece jen některý host o něco takového pokusil, byl záhy zastaven nejapnými otázkami moderátorky, která kloudně nevěděla na co se ptát, a jako v případě rozhovoru s českou velvyslankyní v Kuvajtu se znovu ptala na to, co bylo právě předtím vyčerpávajícím způsobem zodpovězeno.

Nicméně i ta západní média, která analytickým názorům dostatečný prostor dala, při rozboru irácké války a jejího vývoje taktéž selhala. Soudím, že příčinou není ani nedostatek či přebytek validních informací nebo neschopnost analýzy, ale všeobecný přístup mediálních pracovníků, kteří jako všichni pokládají válku za tabu, o němž slušný člověk nepřemýšlí.
Od 2. světové války se západní společnost domnívá, že nejen válka, ale i myšlení o ní je nemravné, takže strategické úvahy a znalost toho, co moderní zbraně dokáží, byly vytlačeny na okraj společnosti - mohou se jimi profesionálně zabývat jenom vojáci a - "váleční štváči" (pro mnohé lidí je to pak totéž). Přestože svět před hrůzami termonukleární války neuchránili žádní míroví bojovníci a protiváleční demonstranti v ulicích, ale právě strategické scénáře těch tzv. "válečných štváčů", kteří se nebáli přemýšlet o nemyslitelném - o jaderné válce - móda "boje za mír" především v Evropě přetrvává a k válce se přistupuje ryze emotivně jako k archetypu zla.

Toto není žádná adorace války, žádné vzývání válečných bohů a bušení do válečných bubnů, ale přímluva za reálný pohled na skutečnost, která provází člověka celými dějinami, za to, abychom přestali s vaničkou vylévat i dítě. Aniž si to někdo přál, po 11. září 2001 se místo nadnárodních organizací válka znovu stala krajním, leč přesto nástrojem prosazování národních zájmů a zajištění bezpečnosti, a jediným způsobem, jak minimalizovat škody, které válka páše, je o ní racionálně uvažovat. Pokud zůstane válka pro náš rozum tabu, přestaneme rozumět dnešnímu světu a zbudou nám jenom emoce - vztek a strach, a ty, jak známo, nejsou dobrými rádci.

Mrož

RODINA A PŘÁTELÉ: Těšení na Interkameru
Loni byla "Digitální Interkamera", věnovaná jen digitální fotografii, od úterka 15. dubna bude "velká Interkamera", věnovaná všemu. Chodím na Interkamery od šedesátých let, kdy se z nimi začalo. Tehdy to bylo "okno do světa", spíš namalované okno do světa, protože svět byl tak vzdálený, tak neskutečný, že i to, co bylo trojrozměrné, na co se mohlo sáhnout, našinci připadalo neskutečné, jako pohlednice ze vzdáleného ostrova.

Pak se to změnilo - a byli jsme zvědaví na novinky. To přirozeně zůstává, těším se, že uvidím Olympus 740/750, nevzdávám se naděje, že Fujifilm doveze senzační novou sedmistovku. Ovšem podstata je jinde. Na podniky jako je Interkamera jezdí odborníci a člověk se s nimi může sejít, poptat se jich, nechat si věci vysvětlit. Jsou tam taky přednášky a prezentace - sám budu mít sedm přednášek a prezentací! Rozpis akcí je na webu, zde je rozpis akcí a přednášek.

Už se těším, jak tam zase někde prokopnu buben - například loni se ukázalo, že nemám žádnou vlezenku a bába mě chtěla vyhodit a když jsem si vlezenku opatřil, nevraživě si mě prohlédla:

"Stejně se mi nelíbíte, chlape, bůh ví, kde jste k tý propustce přišel!"

Bude to hektický týden. V roce 1999 jsem při Interkameře spustil svůj druhý deník Digineff.cz a tenkrát jsem začínal s počítačovými prezentacemi Powerpoint! No nic... Však já ještě o Interkameře poreferuju, kdo mě tentokrát chtěl vyhodit.

PSÍ PŘÍHODY: Fantomatický pes
Fantomatický pes je v mnohém podobný našemu Bartovi. Je to boxer, nikoli rotvajler. Pořádně veliký, svalnatý, ostražitý, pozorný. Barvu má jinou - zatímco Bart je černý, tento fantom je bílý. A každý se vyskytuje na jiné straně železného plotu kolem stadionu Mrázovka (naštěstí).

Ten plot je nově opravený (na stránkách Neviditelného psa jsem pečlivě sledoval tuto stavbu, která se mírou vynaložené námahy blížila výstavbě Velké Čínské Zdi). Za dávných časů žili na území stadionu dva vlčáci, vně pozemku, tedy na veřejném prostranství jsem se pohyboval já, tehdy ještě s Gordonem. Gordon štěkal na vlčáky, vlčáci řvali na Gordona a pobíhali po celé (značné) délce plotu a vydrželo jim do dlouhé desítky minut, než se vyčerpali a pak už jen sípěli a pletli nohama.

To je, prosím pěkně, mezi psy normální.
Tentokrát se ale Bart i Fantom (nazývejme ho tak) chovají nenormálně.
Bart spatří Fantoma a Fantom zaznamená Barta. Místo aby se oba vrhli k plotu a začali si vyměňovat názory na stupeň inteligence, čest matky, schopnost potence a podobně, oba stojí, zírají a jsou zticha. Občas udělají několik opatrných krůčku - jako by pokládali toho druhého za zjevení, jež není dobře vyplašit, protože by zmizelo a nikdy by se nevrátilo.