ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Koho hlídá BIS
Čas od času se hladina politického rybníka zčeří - ploutví mrskne fízlovská aférka, jako na připomenutí, že pod lesklou hladinou je temná tůň plná nezjeveného. V minulém týdnu ale bylo těch zámrsků víc najednou a těžko se v nich vyznat.

Tak především se ukázalo, že u naší protichemické jednotky slouží v Kuvajtu čtyři muži, kteří v minulém režimu spolupracovali s Vojenskou kontrarozvědkou. Oznámil to ministr obrany Tvrdík a hned dodal, že muži neslouží na postech vyžadující lustrační čistotu. Proč tedy považoval Tvrdík za nutné zveřejňovat ta jména? Velitel praporu generál Lupuljev reagoval moudře: nechal své podřízené, aby případ posoudili. Výsledek není překvapující - vojáci dali najevo, že ti čtyři mají jejich důvěru a nepřejí si, aby z jednotky odešli.

Z této nepříliš významné epizody by bylo možno generalizovat, že "lidem fízlové nevadí". Ani ministr obrany, ani velitel jednotky neměli právní důvod k tomu, aby čtyři někdejší spolupracovníky VKR odvolali. A "lidový soud" rozhodl, jak rozhodl.

Toto zjištění je v souladu s jinými poznatky. Lustrační zákon ochránil před infiltrací agentů Státní bezpečnosti jen státní orgány, nikoli soukromý sektor. A veřejnost se tu a tam dozvídá, který kormidelník českého průmyslu a obchodu má máslo na hlavě. Nezdá se, že by to někomu mimořádně vadilo. Kvůli estébákovi v čele firmy s mnohamiliardovým obratem nikdo na Václavském náměstí nedemonstruje.

Je to dobře, nebo špatně?

Bývalí estébáci jsou jako hadi, kteří přišli o jedovaté zuby. Nemohou už nikoho "nechat zavřít". I když jsou třeba i na vysokém postu, tento druh škody páchat nemohou.

Jedno ale neztratili. Jsou členy Bratrstva kočičí pracky a každé bratrstvo slouží k tomu, že pomáhá svým členům. V uplynulém týdnu se například provalilo, že posudek pro Aloise Grebeníčka, někdejšího vyšetřovatele StB, napsal jistý Mudr. Alois Tichý, který v minulosti vypomáhal Státní bezpečnosti. Tento lékař vypracoval posudek Grebeníčkova zdravotního stavu, a na jeho základě soudkyně odročila přelíčení na dobu neurčitou. To je dobře srozumitelný příklad toho, jak podobné věci fungují. "Mají svoje lidi" na klíčových místech - ten pomůže tomu, onen zase jinému.

Zabránit se tomu samozřejmě nedá. Případ by ovšem měl posloužit jako připomenutí, jak důležitý je lustrační zákon i v současné době.

V soukromých firmách přece jen fungují racionální kritéria pro kariérní postup. Sama příslušnost k bratrstvu nestačí. Může být dobrá, může být i užitečná v nějaké mimořádné situaci, ovšem v soukromých firmách, i v těch velkých s jasnými parkinsonsko.-socialistickými rysy je přece jen rozhodující výkonnost.

Jinak je tomu ve státní správě. Funkce státu už jasně degenerovala do role distributora hodnot, které vytvořil někdo jiný. Mafií různého zbarvení se kolem koryta motá až bůh brání. Tak aspoň ta estébácká mafie že se musí držet - trochu - zpátky. Aspoň k tomu jsou ony drobné skandálky a aféry kolem fízlů a estébáků užitečné. Připomínají, že fízlové nejsou žádní čerti z pohádky, že to jsou reálně existující lidé. A toto připomenutí je dobře vít v úvahu v těch chvílích, kdy se opakuje pokus o likvidaci lustračního zákona.

Jsou zde ovšem i hrátky jiného druhu - s fízly současnými.

Pozorovatel má dojem, že se dívá na plentu, za kterou se nějací lidé perou. Zdánlivě se neděje nic, jen tu a tam se o plentu opře něčí loket či zadnice a je slyšet supění. Do této kategorie patří nedávná exhibice Stanislava Grosse a Jaroslava Tvrdíka na téma "sledování ze strany BIS". Informace tohoto druhu se nezveřejňují proto, aby se veřejnost něco dozvěděla. Zveřejňují se se záměrem poškodit toho či podpořit onoho. A my se můžeme jen dohadovat, proč bylo právě v tuto dobu někomu (komu?) potřebné zveřejnit informaci o tom, že "asi před dvěma lety" nespecifikovaná tajná služba rejdila kolem Stanislava Grosse tak amatérsky, že ji Grossova ochranka nachytala. Dva roky dřímala tato epizodka konfliktu "králových mušketýrů a kardinálových gardistů", než se dostala na denní světlo. Proč až teď?

V aférách tohoto druhu máme jen jednu jedinou jistotu: že plnou, a dokonce ani částečnou pravdu se nedozvíme nikdy.

RODINA A PŘÁTELÉ: O půjčování knih
Knihu lze koupit, odcizit, najít, zdědit, dostat - a půjčit si. Každý z uvedených způsobů má nějakou výhodu a nevýhodu.
Zastavme se o půjčování a vypůjčování knih.
Jakmile si knihu vypůjčite, nemusíte ji platit. To je výhoda. Musíte ji však dříve či později vrátit, to je nevýhoda.

Dospěl jsem do stádia, kdy knihy nepůjčuju a nevypůjčuju si je. Někdy se ale stane, že mi knihu někdo vnutí.
"Tohle si musíš přečíst!" zní hlavní nátlaková věta. Obvykle odolám, někdy jsem ale oslabený (zvláště pak alkoholem) a podlehnu. Jdu domů s knihou v kapse. Než usnu, přečtu dvě strany a knihu odložím na hromadu jiných knih, které si musím přečíst. Takto mi kamarád - kupříkladu - vnutil knihu která se jmenuje Hastrman. Knihu jsem začal číst, docela mě bavila, pak ale jsem musel číst jinou knihu a zas jinou a pak byla hromada knih k přečtení určených moc vysoká, takže jsem drobet uklízel, čas plynul a kamarád volal, že by už potřeboval zpátky toho Hastrmana.

Jsme příliš dobří přátelé na to, abych ho tahal za nos, takže jsem mu přiznal, že knihu nemohu najít. Tohle dovede pochopit. Taky pořád hledá knihy.
"Až ji najdeš, zavolej mi."
Hledal jsem a hledal, ale marně. Až dnes odpoledne ... Hledal jsem jinou knihu, tu jsem nenašel, zato jsem našel Hastrmana!
Hned jsem volal svého přítele. Telefon vzala jeho žena. Sdělila mi, že kamarád není doma.
"To nevadí. Až se vrátí, prosím tě, vyřiď mu, že jsem našel toho Hastrmana."
"On se vrátí pozdě," pravila žena ponuře. "A až se vrátí, určitě mi bude říkat, že našel Křemílka a Vochomůrku."

PSÍ PŘÍHODY: Bart kulhá už jen malinko
Déle než týden cpu do Barta prášky proti artróze. Naštěstí zabraly. Ne snad, že by Bart úplně přestal kulhat. Napadá na nohu dál, ale už jen maličko. V sobotu jsem ho se synem Davidem vezl na kontrolu k veterináři.

Je to vždycky výprava, vozím sebou horolezecké lano místo obvyklého navijáku, pro případ, že by se Bart bránil víc než obvykle. Posledně se choval v ordinaci mravně a pysk ohrnoval jen docela málo, ale čert mu věř.

Jenže v čekárně bylo tuhle sobotu nabito - a dokonce uprostřed místnosti ležel labrador v limbu, z tlapy mu čouhala injekční stříkačka, v přepravkách se tetelily kočky a na bidýlku poposedával papoušek. Nechal jsem Davida v čekárně a s Bartem jsem šel ven, do parčíku přes ulici.

Po dvaceti minutách se v čekárně situace nezměnila, labrador oddychoval, v přepravkách se tetelily kočky a na bidýlku poposedával papoušek.
Takže jsme to vzdali a na kontrolu půjdu někdy v tejdnu.