ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS:Sněmovna našla obětního beránka - velkou radu
Co se v úterý nepovedlo, prošlo ve středu: dolní komora parlamentu se sešla, aby projednala jediný bod, a jím bylo odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Ke kterémuž narovnání nakonec došlo, řečeno s klasikem, byť o jediný hlas.

Určité rozumné jádro rozhodnutí zde je. vskutku v této zemi zákon slouží hlavně jako alibi pro lajdáctví a lhostejnost, a je jasné, že vše, co se kolem TV Nova dělo od jejího založení, počínaje skandálním uhnutím od licenčních podmínek za jakých byl spolku zvanému CET 21 zdarma přidělen zlatý důl, bylo možné jen lajdáctvím a lhostejností - když nelze (pro nedostatek důkazů) hovořit o jasné korupci. Ovšem ukázat prstem na velkou radu jako na jediného viníka, to je do nebe volající drzost. Tento parlament měl stejné informace jako každý jiný občan v této republice, tento parlament musel vědět, že Vladimír Železný rozdráždil finančníka s vlivem, o kterém se v tomto Ubožákově nikomu nezdá, tento parlament nehnul prstem, tento parlament schválil všechno co rada udělala, a tento parlament trapně, před ukončením právních tahanic, zařízl obětního beránka. Jistě udělala to část parlamentu, prošlo to o fous, ale jen na výsledku záleží. Rada tedy padne (musí o tom rozhodnout nakonec Špidla), ale co dál? Co hodlají "otcové národa" udělat s TV Nova?

Troufnu si prorokovat:
Udělají kulový, protože mají strach, že je Bobo nepozve do Sedmičky.

Dvě další tragédie
Dva mladí muži se v jediném dni polili benzínem a zapálili - jeden zahynul, druhý je v kritickém stavu, jeden to udělal v Plzni, druhý v Praze. O motivech jednoho jsou aspoň kusé zprávy - byl nespokojen se stavem společnosti. Odpovědnost nese pochopitelně ten,kdo škrtl sirkou, ale přesto se budeme ptát, co se to děje, co vede mladé lidi k tak šíleným činům. Každý asi bude vidět důvody jinak a jinde - já je vidím v nesmyslném očerňování všeho, co očerňovat lze, v hysterickém přístupu ke všemu, co se děje kolem nás. Místo soudnosti a moudrosti se tak zvaní myslitelé buší v prsa, aby je bylo v džungli co nejdál slyšet. Oni to tak nemyslí, opni jen chtějí ukázat, jak jsou bystří a jak dokáží odhalovati špatnosti i tam, kde špatnosti nejsou. A že si někdo v takové atmosféře zoufá? Berou to jen jako přitakání - to je na tom to nejsmutnější.

RODINA A PŘÁTELÉ: Trapas, co je to?
Můj otec říkával, že člověk zapomene na bolest, zapomene na žal i na radost i na lásku, všechny pocity fyzické i duševní pominou s výjimkou jednoho - tím je pocit trapnosti.

Něco na tom je. Občas si vybavuji určité epizody, kdy si říkám, kristepane, to jsem byl ale strašlivej vůl! A taky si říkám, že ve třiceti jsem si říkal - to jsem byl ale ve dvaceti blbej, a pak ve čtyřiceti jsem si vzpomínal, jakej jsem to byl vůl coby třicátník a teď, když si už pomalu sahám na šedesátku, skřípu zuby při vzpomínce na trapné blbosti spáchané mnou - padesátníkem. Copak tohle skončí jen tím, že zhebnu? Asi jo.

Nicméně,je fakt, že opravdu trapných příhod ubývá a místo nich jsou jen výjevy, v nichž vystupuje mírně pomatený, roztržitý, stále více nešikovný pantáta, což jsem já. Že by to byla trapnost, to si člověk nesmí připouštět. Jako třeba včera:

Jel jsem na Sůze v šest večer nejhustším provozem dolů Resslovkou k Jiráskovu mostu. To prakticky na motorce znamená propasírovat se úzkou štěrbinou mezi proudy aut až na čelo. Automobilisti (včetně mne, když jedu autem) proti drzému motocyklistovi obvykle nic nenamítají - jakmile blikne zelená, motorkář přidá plyn a je v čudu a zmizí.
Jenže když už se schylovalo k zelené, udělalo to pink a mně vypadl z kapsy na zem mobil.
To není jen tak. Ona ta Sůza váží 220 kilo a dělat nějaké nakláněčky se neradí, protože jakmile se takové monstrum překotí, přestává všechna sranda. Takže jsem ji musel dát na stojánek... tedy, dokázal jsem se shýbnout a mobil sebrat, pro zvýšení komického efektu bych mohl líčit, jak jsem musel slézt, obejít ji, mezi tím že blikla zelená, že všichni troubili a řvali a plácali se do čela a že pak v nervozitě jsem dal jedničku s vysunutým stojánkem, na což řádná motorka reaguje tím, že motor chcípne...
Ne. Mobil jsem sebral a dal do kapsy a stojánek zaklapnul dřív než se rozsvítila zelená.
Blbý to ale ode mne bylo, to jo. Ale že by to byl trapas? Ne, neznám!
Myslím, že skutečně trapný může člověk být jen ve styku s jinými lidmi. Pak ovšem dokáže být děsně trapný.

PSÍ PŘÍHODY: Dobrodružství s požárem
Vpodvečer jsem dělal nějaké zkušební fotky s digitálním aparátem Casio Exilim pro můj odborný web Digineff o digitální fotografii a najednou koukám - dole, tedy v zahrádkářské kolonii, něco hoří! Vylezl jsem na střechu, abych lépe viděl. Nebylo pochyb o tom, že dole hoří snad tráva, snad listí.

Zavolal jsem tedy hasiče, popadl Barta a běžel k ohni. Proč - popadl Barta? Konečně se v okolí našeho domu děje něco zajímavého, a měl bych Bartíka nechat doma?

Nebylo to žádné drama, jako když shořel Brandejs. Někdo zřejmě hodil vajgla skrz plot do hromady uschlého listí za plotem vroubícím pěší stezku zvanou Věneček, kudy chodíme z kopce Mrázovka dolů do civilizace. Kdyby ale zafoukal vítr...

Dole jsem potkal mladého muže - taky zavolal hasiče. Napadlo mě, že by bylo pěkné, kdyby k tomu hořícímu listí přijely dva hasičské sbory a začaly se hádat, komu patří čest uhasit ten požár a nakonec by se hasiči pustili do sebe a stříkali by na sebe a vystříkali by vodu a zafoukal by vítr a požár by se vymkl kontrole a shořela by půlka Smíchova, ale do těchto úvah zahoukali hasiči a už byli tady.

Stál jsem v samotném ústí cesty Věneček: z obou stran plot, a v té chvíli mi došlo, že hasičský vůz je zhruba stejně široký, jako je ta cesta úzká.

Takže jsme se s Bartíkem dali na úprk, Bart na vodítku - nechtělo se mu, zrovna očuchával nějaký zahozený igelitový pytlík, uvnitř muselo být cosi mimořádně hnusného, soudě podle míry Bartova zájmu, nakonec se mi ale podařilo ho od zajímavého pytlíku odtrhnout a pádili jsme tedy co to šlo a hasiči jeli za námi a troubili.

Žádní další hasiči nepřijeli, tihle stačili všechno pokropit v pěti minutách a odjeli.
Vrátili jsme se s Bartem domů, jen ta pýcha nad zásluhou byla mírně zkalena faktem, že i ten mladý muž hasiče zavolal a kdo ví, na čí zavolání hasiči přijeli.