ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Lekce za deset miliard
Za machinace kolem TV Nova zaplatí každý z nás tisícovku, dohromady je to deset miliard. Kdo to zavinil? Otloukánkem na řadě je samozřejmě Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Je to orgán - jako každá rada - nepopulární a navíc, právě v těchto dnech na sebe upozornil cenzurním zásahem zcela v duchu někdejšího Českého úřadu pro tisk a informace, když potrestal za "nevyváženost" satirický pořad, karikující Havla, Klause, Zemana ba i Ivana Pilipa. Má to svoji logiku. Stát si zřídil orgán, aby dohlížel na pořádek v licencích, dává jí 33 miliónů ročně (nikoli tedy stovky miliónů, jak se někteří domnívají a bohužel i píší) a je tedy přirozené, že veřejnost čeká od rady výkony.

Chystá se i zřízení vyšetřovací komise a ta by měla shromáždit dostatek faktů a důkazů. Pokud by mělo vše proběhnout tak, jak si přeje například ministr kultury Pavel Dostál, s touto radou by mělo být zatočeno a měla by být odvolána.

Už brzy se ukáže, že jde o pláč na špatném hrobě. Tato rada selhala coby hlídací pes mimo jiné proto, že jí zákon 301/95 sb. předložený čtveřicí Marvanová, Přibáň, Vlach a Zemina vylámal zuby. Především zrušil článek 17. licenčních podmínek, který zní:

"...jakékoli změny právnické osoby, která je držitelem licence, skladby kapitálu investorů, vedoucí ke změně kontroly nad jejich činností, a ustanovení společenské (obchodní) smlouvy mezi držitelem licence a investory předloží předem ke schválení Radě..."

Od toho okamžiku je z toho Rada - v zásadě - venku. Rada pak mohla protestovat (protestovala), mohla si stěžovat na lampárně Hlavního nádraží i leccos jiného činit mohla, ale zuby ke skutečnému kousnutí ba zakousnutí už neměla.

Má tedy Černý Petr odpovědnosti jít na čtveřici, která je pod zákonem podepsaná?

Především nelze prokázat zlou vůli.Za novelou spíš stála "dobrá vůle" podpořit liberální podmínky a svobodnou soutěž. Poručníkování státu, vševládnost jakýchsi rad, schvalování podmínek a vytyčování mantinelů - to vše bylo proti čisté liberální ideologii. Ale to je hypotéza, vyšetřovací komise možná přijde k jiným závěrům, záleží na tom, kdo v ní bude. Za mimořádně vhodného šéfa bych pokládal třebas právě Jana Kasala, ten přece je do problematiky hluboce zasvěcen!

Poslední naděje, že nebudeme platit deset miliard, teď visí na rozhodnutí švédského soudu. Ten ještě by mohl prohlásit, že arbitráž nebyla regulérní a že arbitři byli podjatí. Je to chatrné stéblo pro naději.

To co se stalo, děje a bude dít není nic jiného, než lekce.

Ve svobodném světě reálné soutěže neplatí ideologické floskule, a kdo se jimi ohání, ostrouhá kolečka. Na samém prapočátku této trapné historie totiž byla postsocialistická xenofobie - především pak obava, aby se "rodinné stříbro" nedostalo do cizákových rukou! Zdaleka to nebyl jediný případ. Jestlipak někdy nějaká komise zjistí a spočte, kolik set miliard tahle obava o "rodinné stříbro" stála? Dnes bychom se mohli akademicky bavit, jak by se vše vyvíjelo, kdyby se licence na komerční televizi regulérně dražila na mezinárodním trhu za průhledných podmínek. Ale taková debata by byla asi tak užitečná, jako "pátrání po vině".

Kdyby z toho aspoň vyplynulo poučení,že průhledné tržní podmínky jsou jediný možný solidní základ pro podnikání v jakémkoli oboru! Deset miliard za takto zásadní poznání by nebyla tak moc velká cena.

Aston

Motorkářský svátek
Loni na jaře jsem taky se byl na motorkářské výstavě podívat, jen tak platonicky, bez vážného úmyslu se stát jedním z mužů na dvou kolech. No a pak ten osud s tím vším všelijak zamíchal a motorku jsem si koupil a jezdím na ní, kdykoli to jen trochu jde.

Na výstavě jsem byl letos dvakrát, ve čtvrtek, tedy v den otevření, a v sobotu, s kamarádem Martinem Zhoufem, tvůrcem prakticky všech obálek mých knih v posledních patnácti letech. Protože Martin... Ale nepředbíhejme událostem.

Několik zjištění.
Především, výstavy tohoto typu zřetelně ztrácejí smysl. V sobotu jsme se byli podívat v InoMoto na Džbánu a v podstatě tam člověk vidí totéž jako na výstavě, jenže bez návalu. To je potěšující. Kde jsou ty časy, kdy jsme museli koukat na výstavách na něco exotického nedosažitelného... Když něco chci a mám na to, jdu a koupím si to, tak přirozené to je. Potěšující věc.

Méně potěšující: výstaviště zřetelně ztrácí smysl i svým položením. Není tam parkoviště které by si zasloužilo takové označení a dokonce i příjezdové= komunikace nevyhovují. Vcelku malá výstava motorek vyvolala v okolí výstaviště neprůjezdnou zácpu a jistě i nemálo bouraček. Co stačilo v roce 1891 je beznadějně odbyté v roce 2003 - tím spíš, že sem nevede ani pořádná veřejná doprava. Výstaviště leží na půl cesty mezi dvěma stanicemi metra a tramvaj jezdí jednou za dlouhou dobu - rozhodně to není efektivní veletržní pendl.

Detail závěrem: Na výstavě prezentovala JAWA ani ne prototyp, snad cosi jako studii čtyřtaktního silničního motocyklu 650 ccm. Takovou ubohost jsem snad nikdy neviděl... Dal se pochopitelně posuzovat pouze vzhled... ale ten vzbuzoval smích nebo pláč, podle nátury. Smutný konec blouznění o "rodinném stříbru", které nezaprodáme hnusnému cizákovi: podotýkám, že po převratu byl zájem ze zahraničí... Bývalá enderácká "emzeta" v pohodě vyrábí celkem slušné motocykly. JAWU ale očaroval nějaký mimořádně zlý černokněžník.

PSÍ PŘÍHODY: Nářek, až srdce usedá
Nevím přesně, co to znamená, že srdce usedá, ale říká se to. Popisuje se tím stav, kdy je vskutku člověku úzko. Naposledy jsem takový psí nářek slyšel před lety, kdy jednoho auto nabralo auto. A teď zase!
Šli jsme s Bartem po vyhlídkové cestě Mrázovka - Bart na vodítku, hleděl přísně leč spravedlivě... a v tom se ozval ten nářek.
Pod cestou je stráň klesající k Bertramce, stráň porostlá borovicemi a křovím. Po vrstevnici tam vede pěšina, rovnoběžná s vyhlídkovou cestou. Po téhle pěšině běžel naříkající pejsek.
Bart se hned postavil na zadní, opřel se předními tlapami a hleděl, co se děje.
Popadl jsem vodítko pevněji, abych zabránil oběma extrémům - že by Bart běžel naříkajícího psa zachraňovat, anebo že by mu ještě přidal nádavkem k tomu, co se mu už stalo.
Jenže, co se mu stalo?
Za chvilku pes běžel zpátky, a zase kvílel - a znovu, tím původním směrem.