ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Penzista z Vysočiny na válečné stezce
Miloš Zeman vykopal válečnou sekeru - tak se dá vysvětlit jeho dnešní výrok, že "za současného vedení sociální demokracie se přímé volby prezidenta nezúčastní". Přímá volba se totiž zvolna dostává na pořad dne, když se ukázalo, že sociální demokracie není schopna vybrat kandidáta, který by byl přijatelný alespoň pro celou sociální demokracii. Přestože Vladimír Špidla hlásil po dlouhém a neveřejném výslechu Jana Sokola, že všichni hlasovali pro, schůzky se nezúčastnili všichni sociální demokraté. Zemanův výrok chápu takto: vyhoďte Špidlu a jeho lidi na příštím sjezdu strany, a já vás pak zachráním. Od pátku za týden uvidíme, jak bude na tuto výzvu reagovat sněmovna. Pokud prezidenta zvolí, pak asi Zeman zůstane na Vysočině dlouho. Pokud nezvolí, vyplujeme do velmi neklidných vod. Bárka sociální demokracie by taky plavbu nemusela přežít - také podle dnešních výsledků veřejného mínění je až druhá za ODS, dotahují ji komunisté, lidovci mají svých osm a unie se pohybuje hluboko v údolí politické smrti s jedním a půl procenta.

Zemanova kandidatura není špatný nápad. Dosavadní průběh voleb se dá shrnout asi takto: neprosadila se koncepce upytlíkovaného kandidáta. Snaha by byla, ale různé skupiny si představují to pytlíkování jinak. Jan Sokol je bezpochyby taky "kandidát z klobouku", ale tentokrát se aspoň hraje na jednotu vládní koalice. Pokud tedy ani 28. února upytlíkovaný kandidát neprojde, pak by do soutěže měly vstoupit jen skutečně silné kubatury, a ty jsou na okruhu jen dvě, Václav Klaus a Miloš Zeman.
Což nutně neznamená, že by měla být zavedena přímá volba.
Za stavu obecné neshody je totiž přímá volba jen zdánlivě schůdné řešení - na systému přímé volby by se totiž poslanci a senátoři museli nejdřív shodnout, a schválit ji ústavní většinou, což není pro tento parlament snadné sousto ke spolknutí!

RODINA A PŘÁTELÉ: Výhody staromládeneckého života
Není to život extrémně radostný. Někdy je ale - přinejmenším - příjemně jednoduchý. Dám příklad.
Onehdy jsem si koupil sako. Pěkné sako, manšestrové sako. Bohužel neměli modré manšestrové sako, k mání bylo černé, vzal jsem si tedy černé. Nějakou dobu jsem se naparoval v saku a najednou - leknutí, někdo mi ukradl náprsní tašku!

V tašce občanka a řidičák a tramvajenka a tucet různých dalších karet a průkazů. Nebudu líčit, co znamená ztráta celého paketu karet a kartiček, bez něhož jste "muž bez tváře", Indián bez medicíny.
Nakonec se ukázalo, že rupl šev v náprsní kapse a že ta šrajtofle propadla dolů do futra.
Vylovil jsem tedy šrajtofli, pak na díru zapomněl, zasunul tašku do kapsy a hra se opakovala, ovšem už s menším leknutím. Takto mi taška propadla několikrát, právě tak i digitální foťák a mobil.
Dlouho ve mně rostlo odhodlání, že děravou kapsu zašiju. Rostlo... až dnes ráno vyrostlo a přetavilo se v čin:
vzal jsem kancelářskou sešívačku a díru procvakal! Celá operace se odbyla během několika mála vteřin.
V době, kdy jsem nebýval starým mládencem bych to taky dokázal, ale muselo by se to odbýt tajně, inkognito, v ilegalitě.
Takto nemusím klopit zrak a mohu hrdě prohlásit, že si sám vařím, sám peru a dokonce i sám šiju!