ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Chirac nepropásl vhodnou chvíli promluvit
Jacques Chirac promluvil a bylo to jako když se otevře hrob a pochopíte, o co v životě jde. Míra arogance čišící z úst tohoto muže přesáhla představivost: říci o celé skupině států, že jsou "špatně vychované", a že "propásly vhodnou chvíli mlčet", a toto říci po summitu týkajícího se celé Evropy, na který nové státy nebyly pozvány, to svědčí o vysoké výchově v povýšenosti a nabobství.
Evropská unie, to chvála bohu není Jacques Chirac. Svá slova pronesl v pravou chvíli - v předvečer vstupu celého velkého evropského bloku do Unie. Jeho ledový dech sfouknul "pel naivity", jak se hezky psávalo v růžových románech. Jacques Chirac zastupuje zájmy francouzských firem, které hodlají kšeftovat s masovým vrahem Husajnem až do posledního zplynovaného Kurda. A nenechá jim kšefty ohrožovat nějakými naivisty, kteří se domnívají, že spojenecké závazky NATO se mají plnit, kšeft nekšeft.

Chirac se asi nechal unést a mluvil rychleji, než přemýšlel, jak to u nás měl ve zvyku politický nebožtík Miloš Zeman. Ale i on vždy vyzvracel upřímnost, i Chirac byl upřímný, když z něho lítala nenávistná slova. Je třeba si uvědomit, co nás v Unii čeká - žádné líbánky. Chiracové budou nás chtít postavit do haptáku na appelplacu. Ovšem obecná lidská zkušenost praví - v takových situacích je třeba se držet primární zásady: neposrat se.
Chvála bohu, a je třeba to opakovat, vláda Vladimíra Špidly zachovala tvář a důstojnost a vychování (na rozdíl od pana Chiraca), a důstojně se zachovala i v následujících hodinách.
Je dobře, že Chirac promluvil, jak promluvil. Přispěl k několikerému poučení.
1) Je třeba, aby země Visegrádu držely pohromadě - jejich reakce byla takřka totožná, a to je moc dobře. Máme společnou zkušenost, řešíme podobné problémy, tudíž nás mnohé spojuje.
2) Unijní Evropa je složitý organismus. Chirac reprezentuje jednu část - a je třeba hledat spojence z jiných částí.
3) Poučné je i poznání z vnitropolitické scény. Na šokující Chiracova slova reagovaly politické strany v podstatě shodně - s výjimkou komunistů. Rozměry jejich podlosti skutečně rvou oči: jen oni jsou zvyklí střídat nacionalismus s internacionalismem s hbitostí, s jakou vekslák vymění v ruličce pětku za kilo. Tentokrát jsou internacionalisty a hájí myšlenku Evropské unie a na jejich rudém praporu momentálně zazáří dvanáct hvězdiček. Da zdravstvujet tovarišč Širak! Věru bych nebyl rád v kůži komunistického voliče - v rozhodující chvíli, před urnou, bych nevěděl, odkud vítr vane a do jaké díry skočit.

RODINA A PŘÁTELÉ: V rámu
Pojem "magnetický rám" je určitě nepřesný - jde o onu bránu, která začne troubit, když jí projdete a máte v kapse klíče. Je to na letišti, mají to například v parlamentě, a mají to i v hale obchodního soudu,kam jsem si šel včera pro výpis z rejstříku (který je na internetu, ale vy tam stejně musíte jít a oproti kolku za 70 Kč dostanete totéž na papíře, ovšem s razítkem).

Kolem nás je tolik magorů a taky lotrů, že tahle zařízení jsou nutná, bohužel. Růst magorství a neslušnosti znamená pokles pohodlí - začalo to už dávno, kdy kvůli zlodějům (a taky je to malé procento populace) musí mít všechny dveře zámky.

Těch magnetických rámů, říkejme jim tak, je čím dál víc.
Možná, že se brzy dočkáme doby, kdy se stanou módou. Instituce bez magnetického rámu, to bude bezvýznamná součást veřejné správy, něco jako kancelář pro hlášení zatoulaných psů. Podle logiky Parkinsonova zákona nastane vlna opevňovacích prací.
"Jak to, že nemáme ještě magnetický rám! My jsme důležitá instituce! My jsme v první linii ohrožení mezinárodním terorismem! My nejsme žádná pošta!" hřímá šéf.
"Ale, pane šéf, na poště už ty rámy mají," špitne tajemnice, která na poštu - na rozdíl od šéfa - skutečně chodí.
Instituce a firmy budou závodit, kdo bude mít větší a citlivější rám.
Průmysl zareaguje. Copak byste nechtěli mít keramické klíče a keramické hodinky a keramické plnicí pero, které nebudete muset dávat do košíčku vedle rámu?
Samozřejmě bude i keramická dýka a keramická pistole...
Napadá mě, že - kdybych byl podnikavý - otevřel bych si firmu na výrobu falešných magnetických rámů. Stály by desetinu a parády v úřadě by udělaly spoustu - třeba skoro tolik, jako jeho pan šéf.

PSÍ PŘÍHODY: Co jsem mu jen provedl?
Někdy si myslím, že Bart nemá pocit bolesti. Posledně, když se popral, tedy: má svatozář, protože byl napaden a měl na hubě košík a byl na řemenu a sejmula ho doga a nechtěla se pustit (loni jsem tu příhodu popisoval), přestav vzdorovat, ležel, doga ho třímala za ucho a část tváře a prostě ležel a odevzdaně čekal, až to přejde.
Přešlo - podotýkám, že v tu chvíli jsem vynalezl prostředek, jak přimět psa - v daném případě tu dogu - aby otevřela hubu: ucpat jí nozdry, zalapala po vzduchu a bylo.

Při rvačce Bart bolet cenící. Taky jsem si všiml, že ani nekvikne, když do něčeho vrazí - stalo se několikrát, že se praštil do čumáku, musela to být rána, že by do chlapa povalilo na záda. On se ani neotřepal, prostě to přešel.
Velmi hlasitě protestuje, když se na něho šlápne.
Občas si lehá do temných zákoutí potmě a za ta léta jsem si už navykl obezřetně našlapovat (snad proto jsem si nedávno nerozšlápl brýle, když mi spadly rovnou pod nohu,při prvním zachřupnutí jsem stačil strnout s nohou ve vzduchu).