ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Milióny lidí v ulicích a čekání na krev
Deset miliónů lidí demonstrovalo v ulicích metropolí světa proti chystanému úderu na Irák. V malé míře se demonstrace konaly i v Praze, Brně a Ostravě - v Praze pod taktovkou komunistické strany.
Už tento sám fakt nabádá k obezřetnosti.Strážci odkazu nevynechají jedinou příležitost, aby někam vrazili klínek, klíneček a kladívkem, kladívečkem zaťukali.

Jenže, co naplat, deset miliónů lidí nelze bagatelizovat, a nelze všechno svést na "komunistickou agitaci". Svobodné společnosti měly vždycky tak trochu sebevražedné sklony - jen proto mohlo bídné, vnitřně prohnilé a neproduktivní sovětské impérium fungovat sedmdesát let! Saddám Husajn, podobně jako před ním Stalin a jistě i Brežněv, neoceňuje demonstrace jako akt velkomyslnosti a svobodomyslnosti. Nepochybně to pokládá za projev slabosti zaviněné mravním úpadkem, takové je uvažování lidí tohoto typu.

Další vražedné útoky se dají v takové atmosféře čekat. Těžko říci, zda se Bushova administrativa dá veřejným tlakem ovlivnit. Musela by bojovat na dvou frontách, na ohnivé v poušti a pak na domácí půdě. A právě tam už byla americká vláda jednou poražena, kdy předchozí generace demonstrantů prosadila vítězství komunistů v Indočíně, následované neslýchaně krvavou řeží v Laosu a Kambodži. Toto vše musí George Bush zvážit. Je to volba těžká, protože je to volba mezi dvěma riziky - demonstrace síly s následkem prudké radikalizace na vnitřní frontě, anebo pokořující kapitulace. Jedno i druhé řešení islamistické fanatiky povzbudí. A že nebudou demonstrovat, že budou vraždit, o tom není nejmenších pochyb.

Čekání na krev přinese své ovoce.

RODINA A PŘÁTELÉ: Sbohem iks-béčko
Od pondělka jezdí trasa B z konečné na konečnou, přestože nezastavuje ve všech stanicích. Například bude až do 10. března projíždět stanicí Národní třída. Bude zastavovat na Můstku, kde se dá přestoupit na trasu A.

Jedna z mých posledních jízd "iks béčkem" byla poznamenána "výjevem". Bylo to před týdnem, v úterý 11. února. Jel jsem na Florenc, kde se konal v hotelu Hilton "večer profesionální boxu" (pochopitelně jsem tam jel čumět, nikoli boxovat). Brzy po tom, co se souprava hnula ze stanice u Masarykova nádraží, nějaká žena,kousek ode mne, začala ječet,.že tu jsou kapsáři. V přítmí nastala strkanice. Kapsáři, pokud to šlo sečíst, byli tři, v klidu vystoupili na stanici Bílá labuť. Nějakému mladíkovi se pokusili vyfouknout mobil, ale žena je vyplašila, takže mobil hodili na zem.

V novinách se občas o takových případech píše a často ten spravedlivý autor článku poznamená, že lidé byli lhostejní. Ono není divu, že jsou lhostejní, taky jsem držel hubu. Oni ti kapsáři byli urostlí ramenatí řízkové s tupými ksichty polodementních zabijáků, kteří bez hnutí oka vám vrazí kudlu do břicha - kvůli mobilu, nebo prostě jen tak. Teď ještě háží kořist na zem, když někdo začne ječet - za pár let budou lidi přinejmenším mlátit. Ostatně, i to se už stává.

Takže "iks béčko" končí, kapsáři nekončí. Budu na "iks béčko" vzpomínat v dobrém - poctivě zachraňovalo situaci, a hlavně - jezdilo často, do té míry často, že v poslední fázi, kdy metro začalo už zase jezdit z Karlova náměstí, pro mě nemělo smysl - tramvají jsem byl na Andělu dřív, než kdybych lezl do díry.

A co když bude zase povodeň? Ne, na to raději nemyslet.

PSÍ PŘÍHODY: Pokus se šťastným koncem
Pokus se kbelíkem čtenáře zaujal: pozná pes svého pána, když pán poleze po čtyřech s kýblem na hlavě? Bart mě poznal. Mnozí čtenáři správně namítali, že pokus byl nekorektní, protože já vyhodil Barta za dveře a Bart tedy věděl, kdo za dveřmi je. Jistě je to pravda. A další pravda je, že bych se nevypravil se kbelíkem na hlavě a po čtyřech do pitbulího psince. Nicméně podotknu, že Bartův předchůdce Gordon byl vždy velmi znepokojen, když jsem mu fušoval do řemesla a zkoušel chodit po čtyřech. A když jsem si lehl na břicho a zakryl si hlavu, štěkal a pak mě maličko kousal, spíš štípal do zadku a nepřestal, dokud mě zase neuzřel jako dvounožce.

Nedělní pokusy byly zcela jiného rázu. Testovali jsme s Davidem digitální foťáky. Jako předlohu jsme si vzali Ireninu parádní panenku a snímali jsme ji v různém osvětlení atd., smaozřejmě ze stativu. Barta naše počínání zajímalo. Až moc. Báli jsme se, že buď sebere panenku a odnese ji dřív, než si toho všimneme, anebo porazí stativ s foťákem - těžko říct,, která katastrofa by měla horší následky!

Čistě teoreticky - mohli jsme Barta vyhodit na zahradu. Celou tu dobu, co jsme konali pokusy, jsme o té možnosti uvažovali a rozmlouvali. Vyhodíme ho, dřív nežu udělá nějakou škodu! Nakonec se Bart uklidnil a lehl si ke dveřím a žvýkal svoje lano a pozoroval nás.