ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Proč se má platit papírovými penězi?
Neberte toto, prosím, jako standardní úvodník sepsaný mudrcem, který má ucelený názor a hlásá pravdu a brojí proti zlořádům - jak už se úvodníky písávají od dob, kdy tisk je tiskem. Některé záhady jsou mi superzáhadné. Například nechápu, proč se pravice - která je mi bližší, přiznám, než levice - staví proti tomu, aby se platby nad sto tisíc korun děly bezhotovostně. Kolem tohoto problému se točila středeční půtka na parlamentní půdě. Argumenty typu "peníze chodí pomalu" anebo "naroste nepohodlí zákazníků" jsou nepřesvědčivé. Když jsem si kupoval auto, pravda, před pěti lety, připadal jsem si cvok, když jsem pronášel obálku s tisícikorunami Prahou narvanou nepostižitelnými a nepotrestatelnými kapsáři a veksláky a grázly všeho druhu. Komu je to prospěšné? Nevěřím parlamentu, že cokoli z toho co se usnese nebo neusnese nebo jakkoli projednává je vedeno z veřejného zájmu a ve veřejný prospěch. Kdo má zájem na tom, aby se tak velké peníze musely nosit v hotovosti?
Nechápu.
Právě tak nechápu odpor proti zavedení záznamních pokladen. Možná, že na zavedení pokladen tlačí lobby výrobců pokladen (viz moje pochybnost stran vztahu parlamentu a veřejného zájmu). Přesto je zjevné, že záznamní pokladna je dobrá věc. Jsem rád, když v obchodě nebo v restauraci dostanu lístek a na něm je napsáno, kolik jsem zaplatil a za co jsem to zaplatil. Starost o pořizovací cenu pokladen je směšná - když vezmeme v úvahu, kolik stojí úplatky soudu za povolení živnosti, výpalné ukrajinské mafii atd., kolik činí celkové výdaje za státní i soukromé gaunerství všeho druhu.

Jako technooptimista zastávám názor, že by se papírové peníze měly postupně odbourat a zrušit a místo nic zavést čistě bezhotovostní, transparentní a kdykoli tudíž kontrolovatelný peněžní styk.
Jenže - kdo by pak dělal poslance?

RODINA A PŘÁTELÉ: Katastrofa se nekonala
Už jsme pár katastrof zažil, naposledy loni v srpnu, to byla katastrofa osobní i obecná, takže se katastrofám nevysmívám dopředu, jako ten hňup, který sedí na jícnu sopky a směje se, že se nemůže nic stát. Naopak, jakmile je katastrofa avizována, očekávám ji s jakýmsi pochmurným odhodláním.

Na dnešek byla avizována vichřice, která měla být následována metelicí. Probudil jsem se a za oknem se žádná meteo-alotria neodehrávala. Samozřejmě jsme si nechystal válenky (nemám) ani ovčí kožichy (nemám) Nicméně, aniž bych se odchýlil od svého vcelku umírněného pohledu na svět jsem se těšil na silný vítr a viditelnou chumelenici.
Nic takového se nekonalo. V deset dopoledne jsem měl nějaké řízení ve městě. Koukám při řízení z okna a vida - sněhové vločky velikosti pivního tácku se sunuly za oknem shora dolů, jako by to byl ptačí pohled na posunovací nádraží, ve kterém šoupají mrazírenské vagóny.

Potěšilo mě to. Rád bych věřil autoritám, a když meteorologické autority oznámí chumelenici, čekám že chumelenice nastane. To co se dělo za oknem potvrdilo moji důvěru.
Naneštěstí to všechno trvalo jen pět minut. Poté chumelenice skončila a na zemi zbylo něco podobného rozbředlému papíru, na kterém kdosi vytiskl cosi nejapného a byl rád, že to vítr a vzduch a voda sprovodí ze světa.

Zklamalo mě to. Gigantické výkony přírody se nekonaly. I teď, večer toho dne, kdy se čekaly počasové rekordy, neděje se nic. Chvála bohu, ano, nic se nestalo...
To si říkáme vždycky, když se nic nestane. A takto žijeme už tisíc let.

PSÍ PŘÍHODY: Vzornost - a nebyla k ničemu
Bart moc dobře ví, jak se co dělá. Vykonává to ale jen někdy.
Bodejť by nevěděl, půl druhého roku jsme chodili neděli co neděli na cvičák a dodnes ho učím všelijakým těm vlevo v bok a vpravo v bok a docela ho to baví, asi tak pět minut. Teorii ale ovládá dokonale.

V úterý odpoledne hezky svítilo sluníčko a vyrazil jsem do Prahy fotit - psal jsem o tom včera. Barta jsem nechal na zahradě, aby se proběhl - předpokládal jsem, že sluníčko vyláká ven stařenky a malé děti a Bart bude mít na koho pouštět hrůzu (předpoklad se ukázal býti správným).

Bart je krajně nerad sám, i na zahradě je nerad sám. Kdybych ho ale vzal sebou, musel bych se starat o psa, aby nesežral nějakého jedlého psa a nemohl bych fotit. Takže jsem mu poručil "Sedni, zůstaň," odemkl jsem vrata, otevřel je, nasedl do auta, vyjel ven, vylezl z auta a zavřel jsem bránu.

Bart celou dobu seděl v absolutně předpisové poloze, žádné frajerské posedávání "na kejtě", jak to rotvajleři rádi dělají. Vypadal jako vzorový porcelánový pes.

"Barte, volno!" zvolal jsem.
Bart se ani nehnul.
Zřejmě si myslel, že jeho vzorný posaz mi působí radost, ba rozkoš, a že se ustrnu a vezmu ho sebou. Vím, že povel "volno"je povel jako každý jiný a není to žádné vyhlášení prázdnin. Ale přece nebudu sprdávat psa, který tak vzorně sedí, tím spíš, když vím proč tak vzorně sedí.