ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: První občan státu bude OPO
OPO je nová zkratka, kterou podle všeho vynalezl komentátor Lidových novin Pavel Máša a já před ním za to smekám - pro Obecně Přijatelnou Osobnost ve smyslu, v jakém nasadil kritéria pro vůdce národa pro příštích pět let Vladimír Špidla. Pátrání po této bytosti se věnovali předáci stran vládní koalice. Má to být muž či žena vynikajících mravních a intelektuálních vlastností, přijatelná pro vládní koalici a taktéž pro opozici, čímž je míněna ODS. Myslím, že by se mělo používat středního rodu pro ono OPO, třebaže Osobnost je rodu ženského. Kdyby totiž OPO bylo obdařeno pohlavními znaky, mohlo by narazit u osob pohlaví opačného. Je ve hvězdách, jak dlouho bude pátrání po OPO pokračovat. Možná že tak dlouho, aby se zapomnělo, že je tu osobnost, která v prezidentských volbách šestkrát po sobě dostala nejvíc hlasů a při posledním hlasování jí scházelo 14 hlasů - dosáhla tedy devadesáti procent limitu. Jmenuje se Václav Klaus. Bohužel, on je spíš osobnost, čili O, než obecně přijatelný, čili OP.

Do politické praxe je vnesen nový prvek.
V šerém dávnověku byla jiná kritéria pro ustavení vůdce. Jeho dominantní vlastnost musela být bojovnost ba ukrutnost. Chytrost nebyla na závadu, poté co se ustálily poměry do té míry, že se dalo hovořit o civilizaci, ani moudrost nebyla na škodu. Ta se sunula do popředí spolu se zušlechťováním mravů. Česká politická praxe přichází s historickou inovací.

Leader společnosti budiž OBECNĚ PŘIJATELNÝ!
Měli jsme oposmlouvu, proč bychom neměli mít opoprezidenta? TGM byl obdařen přízviskem "ten, který se zasloužil o vlast". Pokud vzejde z nového úradku těch politických myší nový prezident, dostane se mu přídomek "Ten, který byl obecně přijatelný".

Všeobecné hlasování, to je samozřejmě řešení. Ne proto, že je "více demokratické" než volba skrze parlament. Je to řešení jen proto, že mrňousové nedokáží vybrat nikoho jiného, než OPO, čili "obecně přijatelnou osobnost". A je víc než pochybné, že se na ní dokáží shodnout.

RODINA A PŘÁTELÉ: Průvodcem bez námahy
Odpoledne na několik hodin vysvitlo sluníčko. Musel jsem toho využít - v těchto dnech totiž pracuju na třetím svazku naučných seriálů Institutu digitální fotografie IDIF. Kniha se bude jmenovat Fotografování s digitálním fotoaparátem. No a pochopitelně musí obsahovat fotky, načež jsem zjistil, že 99% mých fotek zachycuje našeho psa Barta, polštář na mé posteli, borovici před barákem, sousedovic auto a ještě asi dvě tři podobná poutavá témata. Je to tím, že kovářova kobyla chodí bosa a testovatel fotoaparátů je testuje převážně doma.

Vypravil jsem se tedy na Strahov a na Hradčany. Stojím tedy na Hradčanském náměstí a kousek ode mne se batolil párek turistů, pán s paní,. Všimli si, že fotím, přišli ke mně a oslovili mě, jestli bych je nevyfotil. Rád jsem vyhověl. Když viděli, že jsem foťák neupustil, neposmrkal objektiv, natož abych s foťákem utekl, pojali důvěru a zeptali se, jestli jsem zdejší, nebo jestli jsem taky turista.

Na turistu mě odhadovali podle fotoaparátu.
Připustil jsem, že jsem zdejší.
"To byste tedy mohl věděl, kde je tady Pražský hrad!"
Stáli jsme před Matyášovou bránou. Na střeše dosud vlála prezidentská vlajka, ta bude příští týden zarolovaná do naftalínu a bude se čekat na to, až zástupci lidu najdou OPO, Obecně Přijatelnou Osobnost.

Věru, málo kdy jsem byl postaven před tak snadný úkol, jako tentokrát!
Chvilku jsem zápolil s pokušením ukázat jim kupoli Muzea a poslat je tam, ale opravdu to byl jen mžik, takové zlomyslné pomyšleníčko.

Poděkovali a byli rádi, že padli na znalce staré Prahy.

PSÍ PŘÍHODY: Máme doma nosála
Svého frňáku se Bart naučil skvěle používat - je to něco jako ruka, nebo spíš sloní chobot. Dovede si jím otevřít pootevřené dveře a samozřejmě jím dovedl prohrábnout koš na odpadky. Nakonec jsme koupili koš plechový, s víkem na páku. Bart přišel na to, jak otevřít i víko tohoto koše. Nezbývá než stavět koš do kouta mezi zdí a sporákem, pantem do místnosti.

Do koše dávám plastikový pytlík a když je pytlík plný, musím ho vyměnit. Jenže ne vždycky se mi chce jít s pytlíkem do popelnice - náš dům stojí stranou od silnice a popelnici máme v zákoutí v roští před sousedovic domem.

Řeším to tak, že pytlík strčím za plůtek, který dělí naši zahradu na dvě poloviny.
Tak se stalo i tentokrát. Pytlík na plůtkem, Bart zanechán na zahradě před plůtkem, já odešel po svých. Když jsem se vrátil, přede dveřmi boží dopuštění: cáry igelitu, kelímky od jogurtu, papíry, slupky.

Bart se musel proměnit v nosála, aby prostrčil hlavu skrz mříže plůtku. Musel ji tak rvát veškerou silou, ale nedbal bolesti, nedbal úsilí: pytlík smrděl tak lákavě, že by si tu kebuli raději nechal rozmačkat, než aby se vzdal.

K té nejvzácnější metě se ale nedostal - byl to igelitový pytlík se zapomenutými párky, které pozvolna nabývaly barvy, která sluší jeteli, avšak nikoli uzeninám. O ten mu šlo nejvíc, o ten usiloval, o ten svedl bitvu, leč dopadl jak sedláci pod Chlumcem a Zeman na Hradě.