ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Až moc znalí znalci
Pytel zabavených dolarů - obrazně řečeno - přivlekli naši kriminalisté z dálné ciziny, kam je zavlekli tuneláři. Jde o peníze z vytunelovaného fondu Trend, jistě dobrá zpráva, jen s tím drobným detailem, že se podařilo zachránit jen zlomek z vytunelované miliardy. Zveřejněna byla i jména vyšetřovaných osob v souvislosti s tímto případem. Zaujalo mě, že mezi nimi je i soudní znalec Jan Richter. Vždycky mě zajímalo, jak tihle znalci unikají odpovědnosti: není to tak dlouho, co se ukázalo, že soudní znalec označil - teď si nevymýšlím - skleněné cetky obarvené červeným inkoustem za pravé rubíny a banka na základě zástavy vyplatila multimiliónovou půjčku. Kdopak je asi ten znalec? Až skutečně dojde na soudní znalce, začnu věřit, že ten tunelářský hon je míněn vážně.
(Glosa pro Frekvenci 1)

RODINA A PŘÁTELÉ: Nostalgie bez nostalgiků
Byl jsem dnes v drogérii, sháněl jsem lepidlo Herkules, kterým lepím už nejmíň třicet let vše možné, zvláště pak svoje prsty. Obchod byl prázdný, v kase seděl mladý muž a rozmlouval se svým kamarádem. U kasy měl kasírník (ne kasař) puštěné rádio. Z tlampače zněl jakýsi prastarý cajdák.

Objevil jsem Herkules, dal ho do košíku a šel jsem platit.
Oba muži se zájmem naslouchali cajdáku.

"To je nová stanice," řekl mi pokladní. "Hrají jenom české písničky, nic jiného než české písničky. Šedesátá léta a výš. Hlavně šedesátá léta."
"NO jo," řekl jsem neurčitě.
Na rozdíl od něho jsem zažil šedesátá léta a byl jsem tenkrát asi tak v tom věku jako mladý pokladní. Taky jsme poslouchal muziku - a pokud možno čím američtější, tím líp.

Chápu, že české písničky z šedesátých let jsou dnes kuriozita. Stejně je to ale divné, že mladí lidé vyhledávají muzikální hadrapušky staré čtyřicet let! Divím se tomu, i nedivím: když poslouchám to, co se dnes provozuje... Říkám si, že je to z mé strany staromilství. Nicméně, asi se přece jen něco muselo v těch šedesátých létech stát, že vznikla legenda...

Když jsme coby mladíci žili v těch šedesátých létech, na žádné legendy jsme nemysleli. Poslouchali jsme Laxík a sháněli jsme magnetofonové pásky od Beatles.
Nicméně, přiznám,že mě potěšilo, jak si ti mládenci lebedili v muzice mého mládí. Zdržel jsem se ale poznámky. Vykoledoval bych si toto:
"Nestarej se o věci, kterejm nerozumíš, dědku, popadni ten Herkules a jdi domů si přilepit zuby!"
POslouchali písničky, ale bez nostalgie, nostalgický jsem byl já. Ale moc ne, hlavně jsem byl rád, že mám ten Herkules, ne na lepení zubů, ale na slepení stojánku na flašky, koupiljsem si ho v sobotu v IKEA.

PSÍ PŘÍHODY: Baskervilský čokl za našimi humny
Nepotřebuju mít stopařské znalosti Vinnetouovy, abych odhadl, co je to za hovado: v divočině za hotelem Mövenpick, v místech někdejší dělnické kolonie, pokrývá zemi souvislá vrstva napůl shnilého listí. Chodím tam s Bartem, já opatrně, on neopatrně, může si to dovolit se svým náhonem na všechny čtyři.

Hned na začátku cesty do divočiny jsem si všiml obrovských - doslova - zemních prací. Jako by tu rylo divoké prase, pruh listí dobře dva tři metry dlouhý byl odhrnut až na syrou zemi. A kolem stopy velké jak pivní tácky.

Bartovi jsem nemusel nic vykládat a na nic ho upozorňoval - běhal kolem těch stop a čmuchal a byl celý naježený. A o pár desítek metrů - totéž! Připadal jsem si trochu jako ve filmu o King Kongovi a kdybych měl sebou věrné nosiče z rmene Waziri, obávám se, že věrní Waziriové by se stali nevěrnými Wazirii a práskli by do bosých pat.

To je známá věc, že pes, poté co vykonal potřebu hrabe, a že to není žádný akt očisty: z tlap vylučuje pach a on to co udělal podepisuje. Tak ten pes co tu byl před námi se podepsal opravdu jak se patří.