RODINA A PŘÁTELÉ: Od srdce ke karetní hře
Neonové srdce vyvěšené na lešení věže kostela svatého Jiří na Pražském hradě přitahuje pozornost. A taky inspiruje. Nebudu se tu už zmiňovat o komentářích, jaké vyvolává. Inspiruje i tvůrčí duchy.
Den před prezidentskou volbou vyšplhala skupina studentů z výtvarnické skupiny Z toho ven na lešení a levou půlku srdce zakryla a pod špičku umístila reflektor. Nad Pražským hradem svítil obrovský světelný otazník! Strhla se kolem toho mela, zasáhli policajti, ale taky se na místě činu objevil ministr kultury Pavel Dostál a svou přítomností studenty zachránil od maléru.

A v zápětí další kulturní počin: na střechách v podhradí se rozzářily nové tři neony, aby doplnily karetní hru: piky, káry, trefy. Poněvadž je to na střechách soukromých domů, nikdo nemůže bezprostředně zasáhnout - skvělá věc!

Oba počiny si zaslouží velký aplaus.
Vyvěšení toho neonového srdce je ukázka, jak úzká je hranice mezi uměleckým experimentem a oficiózním akademismem. Jakmile se umělec zaplete s mocí, je to smlouva s ďáblem, byť v tomto případě moc prezentuje muž tak umělecky osvícený a citlivý, jako Václav Havel. Ale jakmile na scénu vzejde protest, divočina, humor, střapatý nápad, vzdor, klauniáda, pak má nasazený šaškovský nos akademismus.

Podívaná je nejlepší z Karlova mostu. Nechápající cizinci tam teď procházejí, dívají se a diví se, jak je na Hradě a v podhradí velké kasino. Pořád lepší, než když se divili, že je na Hradě bordel.

Ale zpátky na zem:
Majiteli objektů na Kampě hrozí pokuta až 100 korun za neóny na střeše. Památkáři dělají kvůli této recesi - která se též dá vyložit jako "umělecký akt" - aféru. Bude to věru zajímavé podívání nato, jak bude potrestán někdo hravý, zatímco akt akademické oficiality bude dál zářit nad Pražským hradem. Na místě Jiřího Davida propadal bych se zvolna hanbou - i když právě on za to nemůže. Ale třeba...kdyby se přimluvil... když je tak zadobře s mocnými...

PSÍ PŘÍHODY: Jako na potvoru
Psi dovedou být potvory - když chtějí. Někdy i když nechtějí. Prostě - shodou náhod se něco semele nebo skoro semele...

Tak například dnes ráno. Probíral jsem botník a vytahal pět párů škrpálů, které nikdo nenosí a nosit nebude. Zabalil jsem je do staré zimní vložky, kterou nikdo nenosí a nosit nebude, už proto, že ví čert, do čeho ta vložka patří. Usmyslel jsem si, že při ranní procházce ten ranec vyhodím do popelnice.

No a teď ta náhoda. Jako na potvoru na plácku před Blaženkou pobíhali dva pejskové a Bart byl na ně náramně zvědavý. Takže jsem musel sebrat ranec (držel jen stiskem dlaně za čtyři cípy) a držet psa a odemknout a vyndat klíče a zamknout a nepustit psa.

Asi to šlo všechno udělat chytřeji, například tak, že bych psa nechal na zahradě a odnesl ranec do popelnice (je asi 50 metrů od našich vrátek, v úrovni ulice, kdežto náš vchod je stranou od ulice), jenž já se nerad vracím - fyzicky, i obrazně.