Takže teď už víme, že sněmovna neřekla ani ano, ani ne - to nás čeká v pátek.

RODINA A PŘÁTELÉ: Vynalézání vynalezeného
Někde jsem četl, že zednickou lžíci vynalezli v Summeru a od té doby má stejný tvar. Je prostě dokonalá a není co na ní zlepšovat. Tak dokonalých nástrojů bych mohl vyjmenovat hodně. Rád bych do výčtu zařadil zubní kartáček, nemohu: pořád ho někdo zlepšuje, až se dostal na kraj nepoužitelnosti!

Bývaly kartáčky pro dospělé (velké) a pro děti (malé). Dvě varianty, dvě řešení, jedna zásada: jaká huba, takový kartáček, do velké velký, do malé malý. Kolik ten kartáček stál si už nevzpomenu. Asi tak tři koruny.

Pak nastala doba, kdy si výtvarníci uvědomili, že lemtáním barviček na plátno se neuživí a tak vznikl průmyslový dyzajn. Od té doby je všechno prohýbané a zboulované a nedá se s tím pracovat. Dyzajnistům se nevyhnuly ani kartáčky. Rukojeti začaly být ergonometrické - tedy, vychází se z předpokladu, že si někdo bude čistit zuby osm a více hodin denně a je třeba držátko kartáčku přizpůsobit dlani tvarem a velikostí. Takže postupem času se držátka kartáčků zvětšila do velikosti násady od kladiva a navíc jsou vypolstrována měkkou plastickou hmotou, aby se nám při tom osmihodinovém denním pucování chrupu neudělaly mozoly.

Tohle všechno chápu.
Co však nechápu je, proč si dyzajnéři myslí, že kartáčky mají být ohýbací? Můj předchozí kartáček měl na přechodu držadla a samotného kartáčku takový pružný vlnovec. Teď mi dcera koupila nový kartáček a ten se ohýbá tak brutálně, že ho musím šprajcovat prsten, jinak bych si vymknul ruku.

Jedno je jisté - dnešní ekvivalent někdejších tří korun ten ohýbací kartáček opravdu, ale opravdu nestojí.

PSÍ PŘÍHODY: Páni zase dělají legraci
Bart je nadšený, když páni dělají legraci - a být po jeho, dělali by legraci pořád. Problém je v tom, že páni mají jinou představu o legraci než on. V Bartových očích je legrační všechno, co je nějak neobvyklé, zavedenému řádu se vymykající.

Tak například - mám jakousi bolístku na zádech a paní doktorka mi předepsala mastičku. Pochopitelně že bolístka je přesně na tom místě, na které si nedosáhnu. Musím tedy požádat o pomoc mého syna Davida. Opřu se rukama o kraj vany, nahrbím hřbet a takhle, poněkud nedůstojně, s košilí pořádně vyhrnutou, tam stojím a David mě patlá mastičkou.

Bart přibíhá a zajede pode mne jako do boudy. Hubu rozesmátou od ucha k uchu. Všimne si, že mám obličej přímo nad ním, rámovaný rukama, a jak se patří mi olízne obličej. Oba dva, David i já, mu lajeme a zaháníme ho. To patří ke hře, jak dobře ví, takže znásobí úsilí a pokusí se Davidovi pomáhat s masáží mých zad.

Není třeba rad, ta jedna leží nabíledni: stačilo by se v koupelně zamknout nebo aspoň zavřít a psisko by zůstalo na chodbě.

Jenže pak by se z operace stala banální hygienicko - léčivá činnost, kdežto s Bartovou pomocí to je zlobení.