RODINA A PŘÁTELÉ: Zimní jezdci z Apokalypsy
Zkuste někdy v tomhle počasí vystrčit ruku z okna auta jedoucího padesátikilometrovou rychlostí. Mějte tu ruku v rukavici, jinak vám upadne.
Myslím na to vždy, když vidím motocyklistu, zpravidla poslíčka, messengera čili mesíka. Právě včera jsem jednoho takového viděl - ani na sobě neměl celohlavovou přilbu, jen obyčejnou. Nejspíš proto, že se na plexisklovém štítu sráží dech. Řešení - kukla a jakýsi filtr na ústech.

Je mi z toho jaksi nevolno.
Před lety jsem jezdíval celoročně na kole - do práce a z práce, i v zimě, i ve sněmu. Nabil jsem si hubu? Samozřejmě. Odskákal jsem to revmatismem a zánětem ledvin? Naštěstí ne, nedělal jsem to dost dlouho.
Ráno kolem mě profrčel chlapík na kole, když jsme šli s Bartem na procházku. Sportovec? Spíš mám velmi smíšené pocity právě kolem těch mesíků. Nejsem si jist, že to co dělají, tedy to ježdění v mraze, dělají úplně dobrovolně. Asi by s nimi šéf zatočil, kdyby přišli a řekli - na tohle kašlu, přijdu, až mrazy poleví.
Ono je asi něco jiného jet na kole do práce a z práce a něco jiného jezdit na motorce celý den. "Mělo by se to zakázat," řeknete možná. To ale je velmi proti principu svobody.
Spíš bych si přál něco jiného - aby si ti mládenci našli jiný způsob obživy. I kdyby jim platili zlatem, za to revma a ledviny a plíce žádné peníze světa nestojí. Jenže na to člověk přijde, až když to revma má. Tu malou soukromou Apokalypsu si ti hoši pozvolna vytvářejí sami, kvůli pár kačkám za doručené balíčky a dopisy.

PSÍ PŘÍHODY: To bylo leknutí!
Bart chápe význam určitých objektů: Jakmile beru do ruky čepici nebo klíče, raduje se a třeští kolem mě, skáče a tančí. Kupodivu ho zajímá i fotoaparát. Je však předmět, který nenávidí. Je to kufr.

Kufrů si užil. V pátek odlétala moje dcera Irena do Minnesoty. S velkou nedůvěrou pozoroval její kufr, obcházel ho a očichával, tvářil se starostlivě a pořád po mně pokukoval. Zoufal by si, kdybych chtěl Ireně do kufru přibalit svetr!

Přes sobotu a neděli se vzpamatoval a dnes jsem mu dal mimoděk další ránu.
Vytáhl jsem... ne kufr, ale velkou tašku. Bart vytřeštil oko. Schlípl a kdyby měl oháňku, zatáhl by ji daleko, daleko mezi nohy.
"Barte, já nikam nejedu," chlácholil jsem ho. "Ponesu staré noviny do kontejneru."
Vím, že je zbytečné s Bartem takto komunikovat. Pes rozumí mnoha slovům, ovšem důvěru má jen v to, co vidí zrakem a co čichá čichem. A zrakem viděl a čichem čichal tačku, kufrovu rodnou sestru , svého nepřítele, můru jeho života.

Podezíral mě, že jsem Irenu poslal napřed a teď pojedu za ní a už nikdy, nikdy se nevrátím - z čehož mě ostatně podezíral už dávno. A v jednom případě se mu to dokonce splnilo.