ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Totální ledovka
Právě se vracím... ne z Pražského hradu, kde svítí bordelové logo, dokud tam drze svítí do noci toto znamení nabobské arogance, nepůjdu tam - ale vracím se od sousedů u nás v ulici. Vzdálenost asi tak sto metrů. Čas přesunu: patnáct minut. Je čtvrtek 26.12.2002 a možná, že to bude datum největšího náledí co paměť sahá. Asi tak od osmi od večera padá drobný déšť, spíš mlha. Země je pokryta ledem. Snadno se to napíše, hůře se po tom chodí. Nedovedu si představit, že by někdo jel - jinak než po zadku nebo po břiše.

Večer jsem strávil s mou dcerou Irenou u sousedů - u Špičkových. Opravdu je to sto metrů. Dnes večer jsem šplhali po plotě a po větvích křovin, za hlasité asistence psů. Hodně jsem myslel na lidi, kteří jsou někde venku. Asi tak, jako za bouře bychom mysleli na námořníky v oceánu - není to přehnané přirovnání. Je to hnutí přírody - něco se stane a člověk se svým důmyslem a nafoukanou mocí je najednou nahý jako žížala.
Navíc zmrzlá žížala.
Pokud čtete řádky, nic se vám nestalo. Nechci panikařit, ale teď, před půlnocí 26. prosince, si dělám opravdu velké starosti o ty, kteří jsou venku.

RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě ke hře Magic Sokoban
Tlačení beden v labyrintu, to je princip hry původu původně japonského. Psal jsem o ní včera, o svátcích jsem měl čas si trochu zahrát poslední verzi, Magic Sokoban (hra je původně dosovská, a existuje v nesčíslných mutacích a variacích). Velmi těžké úrovně vypadají na první pohled nenápadně - i ta na které si lámu zuby má jen pět míst k obsazení v jedné obyčejné místnosti.

Mořil jsem se s tím celý den, ještě večer. Následujícího dne ráno jsem zapnul počítač, spustil Sokoban - a najednou jsem viděl řešení. Bez přemýšlení,. Prostě jsem pochopil, jak to je a divil jsem se, že mě něco tak zřejmého nenapadlo dřív. Nebyl to žádný klam, skutečně jsem si počínal podle této vize,udělal jsem šup, šup, bedny nastrkal tam kam patří, v náležitém pořadí a znělka zatrylkovala a já se ocitl ve vyšší úrovni.

To je jistě pěkné.
Méně pěkné je, že už to nedokážu zopakovat. Ta chvilka osvícení přešla, záchvat pronikavé inteligence pominul, zblbl jsem zpět na běžnou úroveň a čumím teď na ten level a šoupu bedny a pokaždé se zaseknu a znovu a znovu, jako ten nejtupější bedňák pod virtuálním sluncem.
A tak je to se vším a vždycky, co se duchovních jevů týče!

PSÍ PŘÍHODY: Kocouří nadělení u hotelu Mövenpick
Z Bartova pohledu jsou NĚKTEŘÍ psi jedlí, kdežto kocouři jsou jedlí VŠICHNI. Jedlí psi jsou velcí, černí, chlupatí, a pak ti, kteří jsou drzí a na Barta vrčí. Ti si zaslouží pozření. Ovšem kocouři?
Teď mě napadá, že Bart ještě nikdy žádného kocoura nechytil, takže pouze domýšlím, co by s ním udělal v tom případě, že by ho doběhl. Takže si počínám jako v devatenáctém století onen orientální velvyslanec ve Francii, když psal svoji první zprávu o průběhu plesu pořádaného baronem de M. na zámku Ch. Velvyslanec diktoval svému tajemníkovi, Francouzovi, jak se tam sešlo tři stal dam a pánů a jali spolu vířiti za doprovodu hudby a později pak ulehli na zem a jali se souložiti. Když velvyslanec dospěl v diktátu sem, francouzský tajemník přestal psát a upřel na diktujícího užaslý zrak:
"Cože? Vy jste toto viděl na vlastní oči?"
"Samozřejmě, že ne," odvětil orientálec nevrle. "Odešel jsem včas. Bylo mi ale jasné, že to nemůže jinak dopadnout!"