ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Dny bez politiků
Politika ve svátcích spí, v novinách se píše o tom, o čem se den před tím mluvilo v televizi - to je známka naprostého zoufalství. Noviny v následujících dnech nevyjdou - k velké úlevě novinářů, kteří by neměli, co do jejich politických stránek napsat. Musel bych si tam lehnout - to je obvyklá poznámka na toto téma. Nuže, něco takového bychom nepřáli ani novinářům, ani sobě. Dovolte tedy, abych vám popřál hezké vánoce, abych vám popřál pěkné dárky pod stromečkem a hlavně - pokoj a mír v duši. Ten je ostatně přinejmenším částečně zajištěn tím, že se nám teď politici nepletou pod nohy.

Hejtman z Kopníku
Příjemným osvěžením je případ mládence, který se vydával za papaláše z kabinetu Jana Kavana a najal si tryskáč a bodyguardy a odletěl na Ceylon, nebo jak se to dnes jmenuje politcky korektně a všeobecně správně. Legrace stála milion. Přišlo se na to víceméně náhodou.
Ona je to přirozeně jen legrace, v podstatě: nikdo nikomu neusekl hlavu, nikdo nikoho nezabalil do pletiva a nehodil do přehrady, nikdo nikoho nerozpustil v kyselině. Jen si udělal srandičku ze státní mašinérie. Ovšem má to společenský dopad - zjištění, že státní mašinérie je pro srandu. Není divu, že nad tím vším velebně ční do noci sídlo českých králů a z něho vysílá vůkol své poselství růžovoučččké srdce, zářící symbol bordelu.

RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě k mnemotechnickým metodám
Pamatovat si čísla, to by bylo něco! Tuhle tu měl na toto téma zajímavý článek Petr Košíček. Pojďme ale do praxe. Pan košíček radí jednoduchou metodu: čísla mají začáteční písmena, jedna, dvě, tři atd., až devět musí mít v, aby se d netuplovalo. Jakmile máte číslo, dejme tomu, 64, je to šč a k š a kk č přiřadíte samohlásky, aby to dalo dohromady slovo a... hýml, na nic nemůžu přijít!

Radil jsem se o tom s Pavlem Frýbortem. Vyprávěl mi tuto příhodu.
Má platební kartu, a je vybavena čtyřmístným PINem. On si PIN pamatuje manuálně - přijde k pinomatu, vyťuká ťuk ťuk ťuk ťuk, prsty si pamatují ty ťuky a vybere si peníze. Jenž e onehdy byl v sámošce a chtěl platit kartou a pokladní ho vybídla, aby vyťukal PIN.
No jo, jenže ta klávesnice byla jiná , než v pinomatu! Jinak rozložená, puntíky byly jinde.
Nějak to dám dohromady, pomyslel si přítel Frýbort. Ťukal... a chybně. Podruhé... chybně.
Pokladní se na něho už divně dívala.
"Je tu někde bankomat?" zeptal se jí.
Pokladní ukázala prstíkem. No a Pavel běžel k pinomatu, vyťukal ťuk ťuk ťuk ťuk, zapsal si na papírek, co mu prsty poradily, a pak už to bylo velmi jednoduché. Vrátil se, vyťukal na podivné klávesnici čísla z papírku a vesele čerpal a čerpal a čerpal...

PSÍ PŘÍHODY: Planá panika s náledím
V neděli večer se z reproduktorů TV a rozhlasu linula náleďová panika. Byl jsem zvědav, jak to náledí ráno s Bartem zvládneme. Oddaloval jsem vstávání a naštěstí ani Bart se z pelechu nehrnul s obvyklou vervou. Kolem šesté začaly štěkat noviny. Znamenalo to, že novinový pán zastrkává denní tisk do kastlíků a psi to velmi hlasitě komentují. Řádní psi, jako je Čip a Sára a Bára, bydlí v boudě na zahradě, takže jejich štěkot schytá novinový pán z první ruky. Bart bydlí na pelechu v Míšině ložnici a štěká dálkově, z podesty schodiště.

Bylo mi to divné: jakmile je náledí, novinový pán rozumně uvažuje: vrabec v hrsti nebo holub na střeše? Nezlámané nohy, nebo spokojení abonenti? Fuck the abonenti, říká si, když je opravdové náledí.
Tato pomocná indicie byla správná. Barta jsem vyhodil na zahradu a po chvilce jsem se vypinožil z pelechu do sprchy a ze sprchy do oblečení a s tím vším do bot a dohromady pak ven - a ani to moc neklouzalo.