ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Topolánek v čele ODS
Už se těším, jak se dočtu, že zvolení Mirka Topolánka předsedou Občanské demokratické strany vyplynulo z nevyhnutelné logiky vnitrostranické situace,jakož i rozložení sil na politické scéně české, evropské a světové, za působení hybných sil planet a hvězdných systémů. Pro mě je Topolánkovo zvolení naprosté překvapení - hlavně z toho důvodu, že se vymyká klasickému českému konceptu "hry při zdi". Toho konceptu, který v sociální demokracii vynesl na prestižní post kandidáta na prezidentský úřad neprestižního nemrcoucha Jaroslava Bureše. Takto to v Čechách chodívá... kdežto to, k čemu došlo v neděli ve Františkových Lázních, zapadá do konceptu "když změna, tak pořádná".

Všichni, samozřejmě včetně těch 179 delegátů volících Topolánka, věděli, že právě Topolánek je černý kůň vzadu, a z nabídky kandidátů nejméně obdařený páně profesorovým požehnáním (jakkoli se Klaus choval zdrženlivě a žádnému z kandidátů nemazal schody tak, aby to bylo z dálky vidět). To dává Topolánkovi skvělou výchozí pozici. Kdyby zvítězili jeho hlavní soupeř - a favorit dostihu - Petr Nečas, anebo favorit číslo dvě Jan Zahradil, byli by označeni za "Klausovy klony" a udržovače ohně. Topolánkova pověst napůl disidenta je málo podložená fakty, jenže u pověstí více záleží na samotné jejich existenci, než na faktickém vyfutrování.

Samorostlost, to je další Topolánkova výhoda. Když jeho soupeř Jan Zahradil veřejně prohlašuje, že už nikdy nikdo nebude mít v ODS takovou pozici, jako měl Václav Klaus, bezděčně tím na sebe prozrazuje, že on sám žije ve stavu trvalé fascinace. To, že s Klausem není technicky možné vést diskusi, že je rétorsky neporazitelný, to je sice fakt, ale to hlavní, totiž výsledky politické činnosti, jsou ve srovnání s velikostí jeho osobnosti spíše trpasličí. To co je v jiných demokratických státech normální, že strana má přes čtyřicet procent hlasů ve volbách, o to se Klausově ODS ani zdát v růžovém snu nemohlo. Co když některý z nástupců do takové výšiny stranu přivede? Vyloučené to není. Pak by se vidělo, co je to skutečně pevná pozice ve straně.

No a třetí výhoda Mirka Topolánka vyplývá ze dvou předchozích. On se nestal dědicem, jako se jím stal Vladimír Špidla v sociální demokracii, ovšem ke své smůle dědicem po starém pánovi, který nezemřel, jen se odjel přezout do bačkor na Vysočinu. Topolánek si vedoucí post vybojoval v tvrdém vnitrostranickém klání, a až se spočítají modřiny a šrámy, možná se shodneme, že to bylo vítězství nejtvrději vybojované, a pletichami méně poskvrněné ze všech vítězství a vítězstvíček, jichž jsme byli svědky.

Brzy se uvidí, jak se vyvine vztah Topolánka a Klause. Moc dobře to ví Topolánek sám, v předvolebním týmu se k existujícímu napětí mezi nimi vyjadřoval. Neodvážil se ale na odcházejícího vůdce zaútočit přímo - nevlídně hovořil o Klausových "našeptávačích", kteří zavinili, že odcházející předseda se vzdálil realitě.

Hned po volbě Klaus kontroval. Topolánkovy zásluhy zpochybnil, neboť podle něho byl do funkce "dostrkán", a to "určitými lidmi", kteří mají taková či onaká očekávání. A ta očekávání nelze naplnit.

Jaká asi jsou?

Řeči to tom, že strana přestane být stranou jednoho muže a že nastává éra týmové práce můžeme pominout bez obav, že o něco přijdeme. Těžko by mohl někdo před volbami i p úspěšné volbě nasadit kurz jedné pevné ruky. Stejně bezobsažné jsou sliby (vyjádřené různými slovy všemi kandidáty), že skvělý program ODS je třeba vyvést z kruhu nepochopení a srozumitelně ho vysvětlit občanům.

Podstatnější je idea, vyjádřená Topolánkovým soupeřem Nečasem, podle níž je třeba opět získat podporu pravicově orientovaných intelektuálů a opinion-makerů (čili tvůrců veřejného mínění). To je totiž něco, čeho Václav Klaus už absolutně nebyl schopen. Ten tu důvěru ztrácel už koncem první půle devadesátých let svými prakticistními kompromisy a nedůsledností, fakticky pak odklonem od konzervativně-liberální linie, který maskoval agresivní rétorikou. A protože je rétor skvělý, fungovalo to dlouho, když už ne dobře. Tak toto už nepůjde, toto se nezdaří žádnému Klausovu nástupci.

Václav Klaus oceňuje na Topolánkovi jeho jadrnost. Tu měl Jan Ruml a nebýt diletantsky spackaného Sarajevského atentátu, mohla mít ODS svůj přerod dávno za sebou. S nástupem Mirka Topolánka je zde naděje, že ODS důstojně a kultivovaně dokončí to, o co se pučisté tehdy pokusili. Především to znamená koncepční a důslednou politiku založenou na cílech, odklon od klientismu, zavržení politické pletichy ve smyslu opoziční smlouvy. Taková strana by měla reálnou naději na úspěch i mimo okruh tradičního klausovského fan-klubu.

RODINA A PŘÁTELÉ: Můj přítel anonym
Anonymních mailů jsem dostal stovky, ale po dlouhé, předlouhé době jsem dostal anonyma poštou. Na jedné straně kartičky stálo: KRAS A N.PES nemá dost vůle k boji proti korupci - televize naděluje až 500000 Kč (slepeno z novinových titulků) a na druhé straně: Moc jste se změnil a lituji toho, že jsme se kdy (Nár. dům Smíchov) setkali.

>Dneska jsou papírové anonymy vzácné. V jednu sezónu jsem jich dostával požehnaně - od jednoho pána, kterému se nelíbily moje články o fotografování, které jsem v osmdesátých létech zveřejňoval v Mladé frontě. Někdy jsem dostával i tři, čtyři jeho anonymy denně! DFokonce se jednou spletl a poslal mi anonym doporučeně - a byl tak pitomý, že vyplnil zpáteční adresu (správnou, jak se později ukázalo). Jednou jsem šel do redakce a vrátný na mě volá, že mě hledá nějaký pán. Byl to chlapík asi padesátiletý, s tlustými červenými tvářemi, na sobě koženou bundu a manšestráky, obé notně omšelé. Ptal jsem se ho, co che a on se všelijak vykrucoval, až mi to došlo:
"Že vy jste pan X.Y., co mi píše ty anonymní dopisy?"
"Ano, to jse má," řekl ostýchavě.
"A proč se mi jdete ukazovat, když mi píšete anonymní dopisy?"
"Když já chtěl vidět, jak jste zdeptanej..." řekl ten muž.
A pak se na takového chlapíka zlobte!
Ten statečný muž co usilovně bojuje proti korupci a hněvá se, že Jan Kraus a já to neděláme, ten má jistě taky své kouzlo.
Zatím jsem ale neměl to porěšení... vlastně, měl, vždyť jsme se už setkali, v Národním domě na Smíchově. Ale kdypak asi? Naposledy jsem tam byl přesně před týdnem...

PSÍ PŘÍHODY: Jak mě Matylda vytunelovala
Některé mladé dámy - a moc dobře, že tomu tak je - jeví zájem o interesantní starší pány. Tak tomu bylo i dnes, kdy mladičká, podle mého odhadu tak sedmiměsíční, slečinka dobrmana slyšící (ale nedbající) na jméno Matylda vyjela po našem Bartovi.

To se děje poměrně často, ovšem obvykle to bývá potupné: slečna předpokládá, že starší pán se zfanfrní a podá výkon a bude za ní utíkat a bude ji pronásledovat po strmých stráních a střemhlav ze schodů a skrz trnová křoviska a čím rychleji ona bude prchat, tím více on bude napínat síly a v ní poroste pocit: jsem krásná, jsem žádoucí, jsem neodolatelná, kdo chce důkaz, nechť pohlédne na toho supícího dědka!

Bart má vcelku široký hrudník a do tunelu z idských nohou vjíždí obtížně