ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Jak je to s unijními penězi
ednu desetinu procenta hrubého domácího produktu bude stát současné členské státy Evropské unie její rozšíření. Více peněz nedostanete, vzkazují nám evropští šéfové v předvečer klíčově důležitého jednání unie v Kodani. A dozvídáme se, že od Unie dostaneme na hlavu méně peněz, než kupříkladu Slovinsko, které je na tom hospodářsky lépe, než my. To vše dohromady v nás vzbuzuje dojmy smíšené, ne-li rovnou pochmurné. A přece bychom měli mít na paměti, že vrcholí to, co jsme proklamovali před třinácti lety jako náš cíl, totiž návrat do Evropy. Je tu reálná naděje, že i po formální stránce se vrátíme do rodiny evropských národů. Že přestaneme být za plotem - budeme uvnitř. A že jsou členské státy lakomé? Jsem moc zvědav, jak se Česká republika bude chovat, až bude členem Unie a až se bude jednat o přijetí jiných, mnohem chudších evropských států. A s jakým nadšením budeme my říkat: jen jim přidejme, ať se co nejdřív postaví na nohy!

K výši peněz na hlavu se vyjádřil Pavel Telička. Vysvětlil, že se výše plateb řídí i tím, zda je zmíněný stát hraniční, a zda je nucen tlumit jaderný program. Poskytl zřejmě vládě dost argumentů, protože opozici se nepodařilo ve sněmovně prosadit návrh konstatování, že vláda vyjednává špatně. Jedna pochyba ale zůstává: vyjednavači možná nevyjednávají špatně, ale špatně informují o tom, co vyjednali. To přece mohlo Teličku napadnout, že takové informace - bez řádného vysvětlení, o co vlastně jde - vyvolají ve veřejnosti nevoli! Málo platné, veřejnost, to je jeho hlavní šéf, ne pánové Svoboda nebo Špidla. V takto citlivých otázkách je třeba postupovat s mimořádným taktem a totální otevřeností. Nezapomeňme, že zemědělci jsou vůči EU pořádně nabroušení, budou blokovat přechody... a oni, a nejen oni, půjdou příští rok k urnám s lístkem VSTUP ANO v jedné ruce a VSTUP NE v druhé ruce. Když se s nimi bude hrát betl, hodí do urny ten lístek z druhé ruky, tak je to prosté.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zmrzlý mesík na prskoletu
Mesíci, to jsou blechy, štírci, těkavé bytosti, skokani, nemohu přijít na vhodný příměr. Mají za úkol doručit zprávy nebo předměty. Používají k tomu jízdního kola (v mrazu taky), nebo mopedu či motocyklu o nižším obsahu. Proplétají se provozem s drzostí náležitou mládí - a mesíkovi.

I my ctihodní jezdci na těžkých motocyklech se probíjíme pražskou dopravou, jak to jde - například projíždíme mezerou mezi dvěma stojícími kolonami aut. Ale mesíci? To jsme na sklonku sezóny uvázl v beznadějně ucpané Soběslavské ulici na Vinohradech a najednou koukám - mesík si to drandí na mopedu po chodníku!

Na něho jsem si vzpomněl, když jsem zahlédl ve Slezské mesíka. Jel v desetistupňovém mraze, choulil se jako nějaký zámotek, nejraději by si nacpal horké těleso motoru pod bundu. Měl pořádné motocyklistické rukavice a celohlavovou přilbu - ale i do ní dovede foukat, a když je mínus deset, tak to musí řezat maso od kosti.

Profesionální řidiči nesnášejí mesíky. Onehdy jsem jel taxíkem a taxikář zahlédl mesíka a zrudl v tváři a dopouštěl se urážek a vyhrožování na skupině obyvatelstva - nejraději by mesíky naházel do mlejna a udělal z nich posyp na náledí - i z těch jejich mopedů.
Přitom ho nijak neohrozil a neomezil, ten mesík.
Jenže byl tak nestoudně, tak báječně svobodný...
A to je už pořádná příčina nenávisti.

PSÍ PŘÍHODY: Chudák jeden ošizená
S Bartem chodím na procházku každé ráno, už déle než sedm let, a před tím dvanáct let s Gordonem. Je to součást ranního rituálu. Někdy se mi ale nechce, hodně moc nechce, jako v těchto dnech, kdy je venku mráz opěrák.

V úterý ráno to bylo komplikované. V pondělí jsem byl dlouho venku v Praze na Foru digitální fotografie a vrátil jsem se prokřehlý a chtělo se mi spát, protože jsem velmi časně vstával - zkrátka, rozhodl jsem se, že psí příhody napíšu až ráno a že se na to vyspím. K čemuž došlo, vstal jsem v pět, Barta vystrčil na zahradu, napsal psí příhody a rodinné příhody a když jsem byl hotov, byla ještě tma. Barta jsem pustil domů a ještě jsem zalezl do postele. Bart si lehl na pelech. V sedm ráno přišel a snažil se mě neurvale vytáhnout z pelechu ven. Takže jsem ho zase vyhodil doslova na mráz, a opět šel spát! Takový jsem byl toho rána lenoch. Vylezl jsem až v půl deváté, pustil Barta, udělal mu snídani, sobě snídani... a čekal jsem, že toto totální narušení denního řádu vyvede Barta z míry. Že ho zmatu, že mu popletu kolečka v kotrbě. Na procházku se přece chodí před snídaní a teď bylo po snídani...