ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Minimální mzda stoupla
Šest tisíc dvě stě korun bude minimální mzda, jak rozhodla vláda. Ne všichni ministři souhlasili, na příklad proti byli Petra Buzková a Pavel Dostál. Oficiální zpráva zní, že se jim nelíbilo, že návrh ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha neřeší dostatečné krytí vyšších minimálních mezd v rozpočtu. Přeložím to do češtiny: Buzkové aDostálovi se nelíbí, že sekera zatnutá do rozpočtu bude zaseknutá ještě hlouběji. Ministrovi Škromachovi je to jedno. On tu není od toho, aby sekeru rozpočtu vytahoval, ale zasekával. Sekeru vytahovat bude kdo? Vy, já, my všichni, až jednou přijde ten přísný hostinský, udělá čáru a řekne: tak kolikpak set miliard jste prožrali, milánkové?

Aston

Pravda podle Schmarcze
Pondělní MFD (2.12.) zveřejnila článek Martina Schmarcze "Balvínův pád netěší". Autor se v něm mj. vrací ke své účasti ve výběrovém řízení na post ředitele pravodajství ČT. Cituje mě - člena výběrové komise - že jsem se ho při té příležitosti zeptal, cituji Schmarcze, "zda bych se svými vyhraněnými názory nebyl nepřijatelný pro některé strany..."
Tři významné tečky naznačují, co jsem za ptáčka, jemuž vyhraněné názory vadí, z podlézavosti vůči "některým stranám". Ptáček je ale pan Schmarcz, a to ptáček prolhaný.
Jeho vyhraněné názory jsou mi totiž lhostejné, avšak jako členovi výběrové komise mi nemohlo být lhostejné jeho vyhraněné politické angažmá. Proto jsem se ho tehdy zeptal, zda on, jeden z předáků politicky jednostranně laděné zaměstnanecké vzpoury v ČT, by dokázal někoho přesvědčit, coby ředitel zpravodajství veřejnoprávní televize, o své politické nezávislosti. Tak zněl ten dotaz, který nyní tak pěkně "cituje". V jeho nezaujatost jsem tehdy nevěřil. Nyní mu nevěřím už vůbec nic.
Ondřej Neff

RODINA A PŘÁTELÉ: Restaurační kuriozita
Podotýkám, že tu nebudu jmenovat ono zařízení, ve kterém jsem hulváta potkal. Toto není platforma k řešení případů prodeje zkysnutého másla v samoobsluze na rohu! Takže prosím, abyste tyto řádky nebrali jako stížnost, ale jako vylíčení příhody v podstatě radostné.
Zaskočil jsem si na oběd do nedaleké pizzerie. Vešel jsem. V podniku bylo skoro prázdno. U vchodu postával číšník. Pozdravil jsem ho a šel jsem dál a neurčitě jsem měl pocit, že mi snad na ten pozdrav neodpověděl.
To není možné, řekl jsem si. Asi jsem to přeslech.
Jenže ona to byla pravda. Ten člověk, to je skutečně cirkusový exponát: jako tam dřív ukazovali dámu s plnovousem a dvouhlavého trpaslíka a dámu vzpírající dvoumetrákovou činku, mohli by tam předvádět Mistra Nesympatie. Po pěti minutách pobytu jsem pochopil, proč tu vládne v celém podniku tak mrtvé ticho. Každým gestem, každým krokem, každým úkonem dával najevo, jak ho hosti monumentálně štvou a jak jimi pohrdá. Když jsem to pak večer vyprávěl Davidovi, divil se, proč jsem se nesebral a neodešel.
Jenže hovado číšník, to je dnes vzácnost, to je cosi nevídaného, všude se mohou přetrhnout a jsou vlídní nebo aspoň formálně zdvořilí... Tohle byla skutečně kuriozita - měli by si dát na ceduli před dveře, že mají uvnitř skutečného a nefalšovaného hulváta!

No, užil jsem si. Boloňské špagety byly výtečné, kafe jsem si dal až doma.
Ale přece jen do té pizzerie půjdu nejdřív tak za čtrnáct dní. Až to hovado vyhoděj, k čemuž nutně musí dojít.

PSÍ PŘÍHODY: Nedůstojný protivník
Důstojného soupeře jsme potkali hned na začátku ranního putování, na palouku, u popelnic. Byl to malý černý chlupatý slon, tedy - na slona to bylo malé, na psa strašně velké. Byl si vědom své hrozivosti. Kráčel na vodítku za svou paní a Barta si nevšímal.
Naše vodítko se napnulo a Bart sledoval jedlého psa zrakem ostřížím. Čekal jsem, že se černému psu začne kouřit z kožichu. Vycukal jsem Barta, srovnal k noze, poslechl - ale pořád se ohlížel přes rameno a kdyby vodítko prasklo, nepochyboval jsme o tom, jak by vše dopadlo.