ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Překvapení a nepřekvapení
Vnitrostranické referendum sociální demokracie přineslo jedno překvapení a jedno nepřekvapení. Začnu tím druhým: potvrdilo oblibu Miloše Zemana uvnitř strany, takže bývalý premiér vyhrál na celé čáře. Pokud jde o překvapení, ukázalo se, že se hlasování zúčastnilo přece jen víc lidí, než se čekalo - plných třiadvacet tisíc, z toho osm tisíc členů strany, to je polovina členstva. Na tábor Zemanových protivníků sáhla hodně studená ruka. Začali uvažovat - světe div se - o tom, že by postavili společného kandidáta! Řeknete, že je to řešení, které by napadlo každého? Každého by napadlo, ale politici jsou lidé zvláštního ražení. Nejedna koalice, i čtyřkoalice, vzala za své kvůli dětinským osobním rozporům. Takže, kdyby se vládní koalice skutečně shodla na společném kandidátovi, a ve sněmovně a senátu ho v prvním kole prosadila, to by bylo skutečně překvapení, jako kdyby přistál létající talíř s Marťany na palubě.

Takže ho nakonec udělali
Na druhý pokus se Radě české televize podařilo odvolat Jiřího Balvína. To je jistě pěkný úspěch. Hlavní důvod odvolání: neprůhledné hospodaření. Veřejnost bude nyní zvědava, koho jiného, čistého, a zprůhledňujícího, zvolí rada České televize jako Balvínova nástupce. Někdo říká, že by byl nejlepší Jan Kraus. Na druhé straně, proč by to neměl být Milan Knížák? Oba to jsou skvělí lidé, s jasným náhledem na Českou televizi.

Nemějme ale starost, on to někdo vezme. Už kvůli zlatému padáku, který bude přilepen na zadek, do něhož bude dříve či později kopnuto. Nemohu než opakovat - Česká televize je štvaná zvěř, je odsouzena k zahubení, příliš mnoho honců, příliš mnoho ohařů, a neexistuje mechanismus který by určil, jak má televize vypadat a k jakému účelu sloužit.

Možná, že by pomohlo přejmenování městské lokality na Krkavčí hory, přispělo by to ke koloritu místa.

RODINA A PŘÁTELÉ: Co všechno je třeba zkontrolovat před odchodem
S tím křižováním - to jsem si jen vzpomněl na ten chtip z doby minulého režimu, jak si soudruzi povolali soudruha na koberec, že ho někdo udal, že se před domem křižuje. A jak to soudruh soudruhům vysvětlí? Soudruh se divil, a pak mu to došlo.
"No jo, to já si vždycky sáhnu na čelo - co jsem zapomněl? Peněženku v levé náprsní kapse, stranickou legitimaci v pravé náprsní kapse, zapnutej poklopec dole... a pak teprve jdu do práce."

Takže já musím kromě poklopce kontrolovat taštičku s portmonkou, kde mám vše co svědčí o mé existenci na tomto světě, klíče od baráku, klíče od auta, digitální foťák, mobil a v posledku i rádio. Takže včetně poklopce je to sedm bodů. Včera jsem vycházel v chvatu a práce kvapná, málo platná.
Taštička! Vzpomněl jsem si - a vrátil jsem se pro taštičku.
Mobil! Vzpomněl jsem si a vrátil jsem se pro mobil.
Klíče! Zjistil jsem, že mám v kapse dvoje klíče od baráku a žádné od auta, takže jsem se vrátil pro klíče od auta, odložil jsem přebytečné klíče od baráku, a když jsem už už chtěl zabouchnout, všiml jsem si, že ve chvatu jsem si vzal dvoje klíče od auta a odložil i ty skutečné klíče od baráku, takže kdybych byl zabouchnul dveře, musel bych s prosíkem k sousedce Miládce a ta by se tvářila starostlivě, jestli už nejsem úplný mešuge. V jistou chvíli jsem dokonce nabyl dojmu, jako kdyby něco, nějaké to It Stephena Kinga, si nepřálo, abych odešel z domu.
Překonal jsem It a podařilo se mi dokonce nastartovat a vyjet ven a když jsem auto ukládal do garáže dole na Andělu, zjistil jsem, že jsem si doma nechal to rádio.
Ale bez rádia se dá žít.
Rádio tedy zůstalo doma a poslouchalo ho It. Ať si kluk jeden užije!

PSÍ PŘÍHODY: Žádný takový
Je několik věcí, na které odmítám přistoupit, i když Bart žadoní, že by mi to srdce utrhlo. Tedy, srdce utrhlo. To je hodně přehnaný výraz. Psové žadoní pořád, jak známo, a kdo si nenechá srdce porůst kůrou na tři prsty silnou ještě v době, kdy je pes štěně, skončí tak, že ho pes - někdy - nechá vyspat na předložce u postele, ve které spí sám.

Je mnoho žadonicích situací, tato z dnešního rána je klasická.
Jdeme a potkáme pána provázejícího mladičkou fenku jménem Terry. Dívčina náleží rase velmi podobné dobrmanovi, jen ta barva mi k dobrmanovi nesedí. Běhá a skáče, v zatáčkách se naklání jak závodní motorka, srší energií, když občas proběhne kolem nás po dlažbě vyhlídkové cesty Mrázovka, občas jí proklouznou kola, pardon, tlapy.

Bart udělá několik chabých pokusů o běh. V jednu chvíli se tváří ne že by ji chtěl chytat , na to je povznesený: on by ji chtěl předběhnout, aby jí ukázal, jak se správně běhá.