ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Nikdo nenamítá, a to je dobře
V předvečer summitu NATO jsme se dozvěděli o projektu "společné nebe", který předpokládá, že by Češi a Slováci vojensky sdíleli vzdušný prostor bývalého Československa, a zřejmě - jakkoli to nebylo jednoznačně řečeno - by budovali letecké síly na společné bázi. Chvála bohu, že se po tolika letech zrodilo něco, co neodporuje zdravému rozumu, a dvojnásob chvála bohu, že se myšlenka zřejmě setkává s obecným souhlasem "napříč politickými stranami".

Pochopitelně, pokud myšlenka dozraje do činu a budou uzavřeny příslušné dohody, bude třeba řešit ten zatrachtilý problém, který netkví v tom, kde se bude létat. To je jasné, bude se létat ve vzduchu. Ale co tam bude létat?
Budou to Gripeny? Eurofightery? F16ky ? F18? Nebo revitalizované cepelíny z první světovky?

Problém je to natolik specifický, že se od něho držím osobně zpátky: na nákupu Gripenů se mi nelíbil způsob, jakým se k němu dospělo, a dvojnásob se mi nelíbily osoby a také firmy, které se kolem toho točily. Chápal jsem to v souvislosti s obecnou zemanovsko-šloufovskou mafiózní pokleslostí, která ovládala celé období vlády opoziční smlouvy. Tato pokleslost by mohla být, doufejme, v pekle, pokud Vladimír Špidla ustojí protiofenzívu zemanovských sil, dočasně přerušenou rokování potentátů NATO.

Přípodotek: v nedělním zpravodajství se ocitla kuriózní zpráva o tom, že se objevily "rubíny" obarvené červeným inkoustem, na než byly vyplaceny miliardové půjčky pod záminkou záruky. Transakce byla podepsána soudními znalci. I tohle bude zkouška, jak se dokáže současná garnitura vyrovnat s dědictvím nedávné minulosti. O "zárukách přes drahé kameny" se psalo v tisku bezpočtukrát. Ukradeny byly snové sumy. Nikdo nehnul prstem. Hne prstem někdo teď?

RODINA A PŘÁTELÉ: Servis v přátelském duchu
V sobotu dopoledne jsem si koupil nové extra-teplotní kalhoty, určené pro jízdu na motorce v chladu a nepohodě. Vyzkoušel jsem je hned odpoledne - zajel jsem do Černošic na kafe k přátelům, manželům Zhoufovým. Uvítali mě, kafe mi uvařili.
"A přijede taky Robert Rameš," říkal Martin Zhouf.
Robert se mu stará o počítač, právě tak jako mně. Šlo o service pack nebo co. Robert skutečně přijel asi po dvaceti minutách. Chvilku jsme klábosili a pak jsem se zvedl, abych nepřekážel při složitém procesu šťourání se v počítači.
"Když ti zbude chvilka," řekl jsem při odchodu Robertovi, "stav se u mně na kafe."
Načež jsem odjel domů.
Asi po dvou hodinách Robert skutečně přijel. Uvařil jsem mu kafe a klábosili jsme. Načež se ozval mobilem Martin Zhouf.
"Nejde mi tablet," sděloval. Připomínám, že tablet je taková elektronická placka připojená k počítači, nejčastěji se používá k malování: dá se po ní rejdit speciálním elektronickou tužkou a kudy tužka po tabletu jede, tam se v grafickém editoru maluje čára. Například. No a jelikož je Martin malíř, tablet potřebuje asi tak často, jako kominík štětku. Ovšem musí ten tablet fungovat, což zjevně nebyl ten příklad.
Oba pánové chvilku debatovali, částečně akademicky, jako na příklad debatovali o tom, jestli Robert při odchodu tablet vyzkoušel nebo nevyzkoušel.
"Nechte toho," navrhl jsem. "Vždyť je to jedno, jestli kecáme u mě v kuchyni nebo v autě. Zajedeme tam a cestou poklábosíme."
K čemuž došlo. V pohodě jsme do Černošic dojeli, a hned jsme s Martinem zamířili nahoru do jeho ateliéru. Dostal jsem skleničku whisky - poprvé v životě jsem byl u Zhoufů, aniž jsem řídil motorové vozidlo!
"No jo," řekl Robert. "Von ten tablet nefunguje, protože nemůže fungovat."
"Jak to, že nemůže fungovat?" ptal se Martin.
"No protože není zastrčenej do zástrčky!"
Byla to možná nejrychleji provedená oprava jeho odborné kariéry. A pak už jsme se jen dohadovali o tom, zda kabel vypadl z počítače sám od sebe, anebo zda ho lstivě vytáhl Martin, aby si toho dne podruhé mohl pokecat s kamarády.

PSÍ PŘÍHODY: Noční procházka v mlhách
V sobotu jsem byl na jazzovém koncerte Jiřího Stivína a jeho přátel v Redutě. Jak to tak bývá, protáhlo se to a domů jsem se vrátil až p jedné v noci. Bart už dávno ležel na pelechu a spal. Když jsem přišel, jen po ně zamhoural okem a chystal se ve spánku pokračovat.
"Nechceš se projít?" řekl jsem mu.
Otevřel oko a pozorně se na mě zadíval.
"Půjdeme na chvilku ven," upřesnil jsem.
Okamžitě vyskočil. V tom mě nezklamal, opravdu je schopen a připraven k odchodu kdykoli.
To už bylo půl druhé. Venku byla trochu mlha. Hluk města utichl, jen z dálky bylo občas slyšet projíždějící auto.
Chtěl jsem Bartovi i sobě udělat radost a vydal jsem se tedy do téhle akustické pustiny, do mlh v půl druhé ráno, aniž bych nasadil Bartovi košík a připnul mu vodítko.
Nečekal jsem, že mi bude děkovat. Bylo ale na něm vidět, že tone blažeností. Po tolika letech bez košíku, muselo mu být náramně, jako kriminálníkovi, když dostane vycházku z basy!
Hned u vrátek nasadil čumák k zemi a jel a jel, jako by chtěl vyčmuchat všechny pachy té mlžné noci.
Měl hlavu tak skloněnou, že nezahlédl to, o jsem spatřil já - že kolem hotelu Blaženka jde chlap a vede na vodítku jedlého psa! V půl druhé v noci. Prosím vás, kdo venčí v půl druhé v noci psa? No ano, já, ale jen proto, že jsem se vrátil z koncertu Jiřího Stivína...
Nejspíš někde koncertoval ještě někdo jiný.
Bart hlavu nezvedl. Muž i s jedlým psem zmizel. Třeba nebyl skutečný. Třeba to byl duch. Ostatně, je to pravděpodobnější vysvětlení - v tuhle dobu se po ulicí potuluje mnohem víc duchů než lidí venčících psy. Aspoň si to myslím - já totiž v půl druhé ráno spím a pendrek vím, jestli venku chodí duchové nebo lidé se psy.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI