Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit.

13.11. 2002,

ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Evropští demokraté se na pražské radnici neprosadili
Podle očekávání se na pražské radnici obnovila koalice ČSSD - ODS a primátorem se stane Pavel Bém. Takže varianta ODS - ED neprošla. Bylo by kupodivu, kdyby k ní došlo, přece jen Jan Kasl odešel s poněkud nadstandardním prásknutím dveří a ta rána asi pořád ještě otřásá eventuálními vztahy strany zavedené a strany nové.

Takže na radnici je to jasné. Jan Kasl ale má ambice celostátní. Rád by z Evropských demokratů vybudoval celostátně funkční stranu, která by vytvořila alternativu ODS a pokud by šlo všechno dobře, převzala by její roli.

Úmysl je to legitimní (jak se hezky, ba módně říká). Ale bez ironie: ve voličstvu, tedy v té části občanstva, která se o politiku aktivně zajímá a která svou účastí ve volbách vytváří politickou tvář země, je objektivní poptávka po variantě ODS. Ostatně - je to poptávka letitá, trvající od doby, kdy ODS vznikla. Stručně řečeno, je určitý typ lidí, kteří nemohou Václava Klause takřka fyzicky vystát.

Potíž je v tom, že ODS je fungující a zavedená strana. To co se pak stalo "čtyřkoalicí" slibovalo, že se stane solidním podnikem, důvěryhodným uskupením a to že nabídne hodnověrnou alternativu. Všichni víme, jak to dopadlo. Unie má díru pod čarou ponoru a z potíží lidovců groteskně a paradoxně vytlouká kapitál Miroslav Kalousek, který se o špatnou pověst své strany nemalou měrou zasloužil.

Je Jan Kasl schopen přesvědčit voliče dychtící po změně, že právě jeho Evropští demokraté znamenají důvěryhodnou alternativu?
Je brzy na odpověď, ale podle dosavadních známek to vypadá, jako by i on byl obětí optického klamu. Ten totiž vede k šalebnému přesvědčení, že tucet malých dá dohromady jednoho velkého. V politice však kupecká aritmetika neplatí. Tucet malých dohromady může dát dohromady zase jen jedno nedůvěryhodné, hádanicemi a dokonce i dluhy zatížené uskupení. Krach Čtyřkoalice znamenal i pro voliče velké poučení a dnes už asi jen málokdo uvěří báchorce " vždycky se dohodneme"a "po volbách se sloučíme".

Skončím podobenstvím.
Všichni chodí do hypermarketu Tesco. Existují i stánky vietnamských trhovců. Jenže ani sto tisíc stánků vietnamských trhovců, když se sloučí dohromady, nedá dohromady jedno Tesco.

RODINA A PŘÁTELÉ: V biografu bez pepsicoly
V moderních multikinech se jaksi předpokládá, že budete při koukání pít colu a chroupat popcorn. Proto je to popkultura. Nehodlám se tu nad popkulturou ofrňovat - jednak je lepší popkultura, než žádná kultura, jednak se mi to ohrnuje nad kolou v kině nos, když tu potřebu nemám - ale dal bych si eskymo, kdyby bylo v kině v prodeji.

Mnoho lidí ale rádo pije v kině limonádu - a pro tyto účely jsou dokonce v kině držáky na kelímky!
Čímž se dostávám k jádru příběhu.
Můj přítel Robert rád chodí do kina, rád v kině pije limonádu. Potíž je v tom, že dané kino má kontrakt s cocacolou a on cocacolu nerad a naopak má rád pepsi, s níž ale kino nemá kontrakt.

Takže to řeší tak, že si koupí pepsi a když přistupuje k "check-pointu", na němž jsou pijáci pepsi odhalováni, mrskáni a odváděni ke zdi za účelem zastřelení salvou popcornů, strčí ti kelímek pod bundu.
Slečny které na "check-pointu" kontrolují, to samozřejmě vidí a chichotají se a pokládají to za vodvaz a mají radost, že je můj přítel Robert cool a v pohodě.

Taky by to šlo vyřešit, tak, že by měl kelímek od cocacoly a prostě by do něho kelímek s pepsinou vrazil.

Jenže to by už nebylo tak cool.

Je vidět, že o mnoho přicházím, že nepiju v kině limonádu. Jenže, i když bych se na to dal, nebylo by mi to nic platné. Pepsi a coke mi chutnají obě stejně, nerozeznám je od sebe.... Mohl bych tedy pašovat jen z principiálních důvodů, ale nešlo by to od srdce

PSÍ PŘÍHODY: Výchova tichým hlasem
Našeho Barta baví štěkání na sekačku, štěkání na kolečko (tedy na trakař) a štěkání na hrábě, přičemž na drátěné, tzv. švédské hrábě štěká raději než na ty obyčejné, železné. Pes štěká, já řvu, ať neštěká, on štěká ještě víc a tak je to pořád dokola. Aspoň je u toho zábava, myslím, že se štěkáním i řvaním prokrvuje mozek a to je zdravé.

Takto jsme štěkali a řvali, každý svůj díl, v neděli, kdy nastalo Velké pracování (referoval jsem v uplynulých dvou dnech). Já už měl na svém autě zimní gumy namontované, mohl jsem tedy hrabat. Gumy montoval David.
A Bartovo štěkání i moje řvaní mu šlo na nervy.
Takže odložil křížový klíč, povstal z podřepu, pomalu šel k Bartovi a řekl mu, tiše a vážně:
"Nech toho a koukej mazat."
Bart okamžitě přestal štěkat a odběhl k vrátkům vyhlížet jedlé psy.
Je to nějaká magie a David ji zřejmě zdědil po Míše. Ta dokázala umlčet Barta tichým hlasem dokonce z výšky, tedy z balkónu.
Mám pro to dvě vysvětlení.
To první: když řvu, je to součást legrace, protože já s Bartem konám legrace, kdežto David nekoná legrace a Míša nekonala.
To druhé, méně lichotivé: Já jsem tomu čoklovi pro legraci.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI