Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit.

11.11. 2002,

ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Loučení s ODA
Bylo to krásné a bylo toho dost. Občanská demokratická aliance, která svého času fungovala jako strana pro voliče kteří by normálně volili ODS, ale vadí jim Václav Klaus, končí. Ústřední sněm ODA se o tom dohodl v neděli a schválení doporučil celostátní konferenci: záměr je takový, že ODA se "sloučí s Evropskými demokraty". Tedy, Evropští demokraté Jana Kasla do sebe vcucnou Alianci. Co to bude prakticky znamenat?
Že voliči ODA dostanou doporučení podporovat Evropské demokraty. No, to si Kasl moc nepomůže. Pak bývá zvykem, že po takovém sloučení několik bafuňářů vcucnuté strany dostane pašalík - tak dopadl exDEU Ratibor Majzlík, když se stal místopředsedou Unie svobody. Kdo se zachrání? Kdo zůstane na veřejném výsluní? Možná Michael Žantovský, který rozhodnutí "vypustit a rozpustit", respektive "napustit" do ED oznámil.
Evropští demokraté, kteří získali v Praze v komunálních volbách 18%, přebírají štafetu alternativy vůči ODS. Pro Kasla a jeho spolupracovníky je to asi těžké rozhodnutí - přijmout ODA? Asi je to už dopředu domluveno, jinak by to Žantovský netroubil do světa. Evropští demokraté ale budí pozornost a důvěru právě proto, že jsou novou alternativou. Pokud by se měli proměnit v azylový dům pro ztroskotané strany, moc si asi nepomohou. Zvláště pak, když mají v mošně tolik dluhů, jako ODA.

Kdypak asi na jejich dveře budou klepat unionisté? Po ODA jsou zralí k rozpuštění a vypuštění právě oni. 

Kdo po Klausovi?
Předseda senátorského klubu Mirek Topolánek to řekl jasně: nesmí mít handicap Evžena Tošenovského. Tedy, musí mít podporu poslaneckého klubu, a musí být zadobře s pražskou stranickou věrchuškou. Prostě - Politika se dělá v Praze a hlavně v parlamentě. To je ta správná parta a kdo do ní nepatří, to je outsider, který outsiderem zůstane. Dokud se najde nějakých těch 25% voličů ochotných tenhle koncept podporovat, partička to bude mít dobré - a nic se nezmění. Proč by mělo, když pro partičku dobře funguje?

RODINA A PŘÁTELÉ: Opravovací neděle
Stálým čtenářům bude asi divné, proč se článek nejmenuje "strýc Podger opravuje splachovací zařízení". Čekal jsem, že se akce přesune do "podgerovské polohy". Byly k tomu všechny možné předpoklady. Uvedu aspoň jeden: nádržka je umístěna hodně vysoko u stropu a navíc, je vražená do kouta a přes ní vede litinové koleno svodu dešťové vody z ploché střechy. Takže, abych spatřil, co se děje uvnitř nádržky, vyžaduje styl pozorování známý pod metaforickým označením "kouká jak husa do flašky".

Další očekávání: součástka nebude k sehnání, v obchodě se mi vysmějí, dozvím se "jó, pane, tohle se už dávno nedělá, to je ještě z doby za komunistů, to bejvalo všechno k mání a za lacino, dneska máme akorát tady ten elektronickej splachovač za patnáct tisíc, ten by vám mohl tak rok, dva vydržet..."
Skutečnost: V Baumaxu součástku měli, nalezli ji, přinesli, poradili. Nic legračního se nestalo. Odjel jsem s ní domů.
Třetí očekávání: Rozeberu splachovač, pokusím se ho složit dohromady, vytryskne voda, poleju se, přiběhne Bart, shodí mě ze štaflí, při tom šrumci se zakutálí těsnění, už s e nikdy nenajde, je neděle, nikoho neseženu, budu muset hadici nasadit na běsnící trubku, vystrčit ji z okna, udeří desetistupňový mráz, přestane jít topení, popraská potrubí...
Skutečnost: celá součástka se montuje dvěma prstencovými, jakbychtonazval, maticemi. Uvolnit jednu, pak druhou, ven s tím, utáhnout jedno, pak druhou a je to. Zatáhl jsem za šňůrku. Nádržka niagárovitě zahučela a bylo to... A hned se napustila znovu. Kouknul jsem vzhůru, jestli aspoň nekape spoj. Nekapal.
Poněkud vyděšeně jsem nesl štafličky uklidit do sklepa a opatrně jsem našlapoval, abych nezakopl a pádem ze schodů si nepřivodil pointu příběhu.
O pneumatikách příště.

PSÍ PŘÍHODY: První sníh
Byl to pěkně rozbředlý sníh, jen co je pravda. Dva dny před svatým Martinem. Padal smíšený v deštěm, a kapky se ne a ne rozhodnout, zda mají zůstat kapkami anebo se naparádit do tvaru sněhové vločky. Dopadlo to zpravidla tak, že zůstaly na půl cesty a mlátily sebou - tučné, macaté - o parapetní plech mého okna.

Vzbudilo mě to. Barta ve vedlejší místnosti taky. Byla sobota ráno. Budík červeně mžoural 7.03. Bart mě nechal hodinu spát přes jeho oblíbenou šestou hodinu ranní!
To si zasloužilo odměny.
Vstal jsem bez přemlouvání z jeho strany. Nechápal, co se to stalo a o to větší měl radost. Ze schodů se spíš zřítil, než že by z nich seběhl, a pokusil se vyrazit ze dveří dřív, než jsem je otevřel.
A vrazil čumák do clony mokrýho ledového humusu kanoucího z temného nebe.
Zabrzdil a ucuknul zpátky, bylo to, jako by se čumákem dotkl rozpálených kamen.
Užasle na mne pohlédl.
Co tohleto má bejt, pane?
"Říká se tomu psí počasí," odpověděl jsem mu.
Tak tohle nemusím.
"Ani já ne."
Snad poprvé co moje paměť sahá Bart bez odporu šel zpátky, vlezl na pelech a ještě hodinu jsme oba podřimovali.
V osm se už situace zásadně zlepšila, nastalo normální hnusné počasí.
A to nám nevadí, ani Bartovi, ani mně.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI