ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Návrh na volební reformu
Volby máme za sebou a nastala doba spekulací, cop vlastně ty volby znamenají. Velkou pozornost vyvolává i neúčast voličů. K urně se vypravil zhruba jeden volič ze tří. A zanechal tedy dost prostoru k úvahám, koho by volili ti, co nevolili, kdyby volili a jak by tedy volby dopadly, kdyby přišli voliči všichni.

Je to zvláštní jev, ta neúčast voličů.

Bývaly doby, kdy nesměli volit všichni. Především nemohly volit ženy, a pak taky nemohli volit lidé nemajetní. Mělo to svou logiku. Hospodářství bylo v rukou mužů, najmě pak majetných mužů, a podstata věcí veřejných vždy spočívala v rozdělování peněz daňových poplatníků. Konec konců, ani dnes - v těch nejvíce liberálních společnostech - nemůže volit absolutně každý. Je tu přinejmenším věková hranice. Volit může jen plnoletý občan, u nás po dosažení osmnácti let. Když chce. Jenže on většinou nechce.

Přirozenou cestou zde zřejmě vznikl jakýsi novodobý census.

Ti co volit šli, to jsou spíše lidé aktivní, starají se o věci veřejné, sledují politické události, zajímají se o tom, kdo rozhoduje v daném případě na radnici nebo v senátu. To by byl křik, kdyby někdo - třeba v senátu - přišel s návrhem nového ústavního zákona.

Mohl by v jádře vypadat asi tak:

Volební právo náleží inteligentním lidem s aktivním zájmem o veřejné záležitosti, lidé pasivní a bez zájmu jsou z voleb vyloučeni.

V prováděcích paragrafech by se pak stanovily metody přezkušování: každý by musel předstoupit před komisi, která by kladla záludné otázky - nehodící se škrtněte: státní zřízení České republiky je za á monarchie, za bé anarchie za cé republika. Lidi by chodili ke zkouškám a na hřbetě ruky by měli propiskou napsané taháky. Vědělo by se, která komise je úplatná a jaká je taxa za volební právo: rovná tisícovka.

Dá se soudit, že by účast ve volbách byla po zavedení takového censu vyšší, než je tomu dosud. Vždyť ta tisícovka je úplatek ve srovnání s jinými úplatky směšně nízký, a kdo by tedy nevyužil možnosti koupit si něco tak exkluzivního, jako je volební právo!

Jenže, toto je úvaha čistě akademická. Žádný zákon o zavedení censu nepřipadá v úvahu. Takže i v příštích volbách bude platit census přirozený, nenařízený- a o to účinnější.

RODINA A PŘÁTELÉ: Trampoty s podvlékačkami
Žiju se synem staromládenecký život - to znamená, že si bereme. Nic obtížného to není. Jisté problémy se však přece jen vyskytly. Kupříkladu - nejsem si někdy jistý, komu patří ty či ony podvlékačky, moderně zvané slipy. Kdybychom byli v mateřské škole, podle školního řádu bychom museli mít na podvlékačkách vyšitý nějaký symbol, třeba sluníčko nebo hruštičku, já bych si tam vyšil Suzuki Bandita. Jenže nejsme v mateřské školce.
David zjednodušil situaci tím, že si koupil sadu slipů od firmy NEXT. Pak je to jasné, jakmile uvidím nápis NEXT, je to Davidovo - stejně zřetelný indikátor, jako kdyby byl na slipech Suzuki Bandit. Na mých slipech.

Včera večer mi vybyl čas a potuloval jsem se v uličkách mezi náměstími I.P.Pavlova a Tylově. No a vida, zabloudil jsem i do obchodu s prádlem.

"Máte podlíkačky?" ptal jsem se mladého zasmušilého muže. Předal můj případ kolegyni.
"Zajisté," řekla a předvedla mi slipy s velikým nápisem KELVIN KLEIN. To je do očí bijící indikátor, skoro dobrý, jako motocykl Suzuki Bandit.
"To by nemuselo být špatný," podotkl jsem. "Potřebuju jich deset. Kolik stojí?"
"Sedm set osmdesát korun."
Těch deset?"
"Ne, jedny."
"Aha," řekl sem nedůvtipně. Mladá žena slevovala. Nabízela mi slipy za pět set, za tři sta, za dvě stě, za sto padesát...
Nakonec jsem se vymluvil, že se budu muset podrobit školení stran kvality a cen v oboru spodního prádla a vzdálil jsem se diskrétně, abych uvolnil prostor pro nezbytnou následnou debatu o starých idiotech, kteří by nejlíp udělali, kdyby nakupovali někde u Vietnamců na trhu.
Dnes se půjdu podívat k Vietnamcům na trh.

PSÍ PŘÍHODY: Bedlivý pozorovatel
Žádným svým výkonem bych u žádné bytosti na světě nevyvolal tolik bedlivé pozornosti, kolik jí vyvolám pojídáním chleba s máslem u našeho Barta.
V příručce se dočtete, že pejskařská etiketa každé loudění a očumování u stolu zapovídá. Pes má žrát jen to, co se mu dá do misky a jinak se musí zdržovat na stanovišti jemu vyhrazeném a basta fidli, žádné loudění. Tak je to správné, ovšem ne moc zábavné.

Já jsem zavedl desátek - tedy, když si krájím chleba, ještě v kuchyni odkrojím kousek a velmi přísně komentuji předání:
"Tady máš kousek, ale to ti povídám, žádné otravování, to je výjimečný kousek, a je to absolutně naposled."
Bart splivne kousek do huby mu vložený a zaleze pod stůl a tam přemýšlí o mé lakomosti.
David volil opačnou cestu a dává Bartovi poslední kousek. Pro oba je to jistě napínavější postup. Bart čumí, sliní, skučí, třeští zrak... dostanu, nebo nedostanu? S každým soustem mizejícím v Davidových ústech v něm roste neklid pomalu vplývající do zoufalství.
"Tak tumáš, už ze mě víc nevyrazíš," řekne David a předá mu kousek.
Bart splivne kousek do huby mu vložený a zaleze pod stůl a tam přemýšlí o Davidově lakomosti.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI