Chcípne PES, nebo kdo?
Je to taková revoluce po česku. Jmenuje se to Chcíp Pes a fígl je v tom, že se hospoda prohlásí za cosi jako agitační středisko. Není to hospoda, ale kancelář, veřejný prostor. Mírný protest v mezích zákona, hlavně, aby na nás policajti nemohli. Taky se u nás konají demonstrace. Žádné roušky, žádné rozestupy, jen shromáždění a projevy. Ty zdaleka nejsou ani fanatické, ani hloupé. Nosná idea je seriózní a zastávají ji mnozí odborníci – chránit ohrožené, ostatní nechat žít. Racionálně jsem schopen to zpracovat, uvnitř se to ve mně vzpírá. Zrovna včera jsem se dozvěděl, že na covid umřel můj kamarád Jarda Mostecký, spisovatel sci-fi stejně jako já. O dvacet let mladší. Měl nadváhu a cukrovku, prej. Dostal to podruhý. Byl ohrožená skupina? Jak ho chránit? Strčit do pytle? Dát do ústavu? V těch ústavech je té nákazy nejvíc, prej.

Jinde na to jdou jinak. Z Holandska zpráva, jak mladí zapálili testovací centrum na covid. V Kodani oběsili in effigi dánskou premiérku, pamatujete na náš skandál se šibenicemi na Václaváku? Tisíc protestujících vyrazilo do ulic proti diktatuře v Dánsku, v zemi, která je v EU na tom nejlíp s očkováním, protože si obstarala na vlastní pěst vakcínu, místo aby čekala dodávku od paní Ursuly von Leyen, návrhářky uniforem pro těhotné tankistky.

Ta nenálada roste a zastavit hned tak nepůjde. Státy dělají co mohou, ale nějak to nemá velký efekt: Izrael je premiant v očkování, ale na výsledcích to vidět není.

Nečekejte ode mne obecně platný recept. Už jsem se tu zmiňoval o mém osobním. Zachraň se, kdo můžeš. Zrovna včera nás zvali na soukromou párty do hospody, do salónku, že jako mrk mrk rodina. Tak na to se můžu leda vyignorovat. Zachraň se, kdo můžeš, a nedělej blbosti.

Ono to přejde.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Naštěstí bez psů

V sobotu jsem se vypravil s vnučkou Dominikou na výlet. V parku na Konopišti jsem už byl, jen ale jednou v životě a byl to školní výlet, tak pátá, šestá třída. Nemám ho tedy zrovna v čerstvé paměti. Našel jsem si na mapě trasu tak pět kilometříků dlouhou, ani ne krátkou, ani dlouhou, tak akorát.

Psy jsem s sebou nevzal. Kdo ví, jak to tam tom parku vypadá, nechtěl jsem žádné maléry. Šli jsme tedy s Dominikou sami. Park byl skoro liduprázdný, jen kousek od parkoviště jsme minuli nějakou skupinku. Asi po deseti minutách vidíme bažanta, hned u cesty. Podivil jsem se, že není plachý. Pak druhý, třetí, desátý. Došlo mi, že jsme vlezli do bažantnice. Tak to by tedy byl rachot, kdybych byl v závěsu na vodítku za Gari a Norou! Prošli jsme bažantnicí až k ceduli se zákazem vstupu – to už jsme vycházeli. Na začátku žádná cedule nebyla. Nikomu se nic nestalo, nám, bažantům, ani pejskům. Což je na náledí až překvapivě dobrý výsledek výletu.