Jak praví markýz de Lantenac v Hugově románu Devadesát tři: správně si David Brudňák alias Roman Týc počíná. Zatímco oficiální Čumpelík nové doby Milan Knížák vyžívá z toho, že se kdysi vykálel do vany a nechal se při tom vyfotografovat, což je zaznamenáno v análech výtvarného umění jako další přelomový čin od dob Michelangelova Davida, skupina Ztohoven funguje jako veš v kožichu. Což je to nejlepší, co může umělec dělat. Rada zdarma: žádné placení pokut, jdou Knížákovi na jeho oficiózní odlitky (poblitky) z betonu. Je líp si to odsedět, měsíc se dá vydržet s prdelí na žiletce, jak říkali staří vojáci. A navíc - ten hřejivý pocit, že se vyhovělo spravedlnosti tohoto státu, který nedostal do basy své Kožené, kteří probendili flotilu zámořských lodí! Dostal do basy chlápka, který vyměnil šablonu na semaforu.
Kdyby byl David Brudňák alias Roman Týc katarský princ, prošlo by mu to. Tak ať jde sedět!

ZLOBENÍ S ASTONEM: Zrno od plev
Dominka dostala "kindervajíčko". Znáte to: má to tvar vajíčka, je to z čokolády, je to zabalené do celofánu. Uvnitř většího vajíčka je menší vajíčko z plastu a v něm je maličká skládací hračka. Velmi často chytrá a vtipná.
Dominka dostala kindervajíčko a pochopila, že je to schránka cosi skrývající. Oloupala hbitými prstíky celofán. Pak se pustila do toho hnědého krytu. Vydolovala vnitřní vajíčko, Objevila ho, otevřela ho. Vysypala obsah. Za pomoci okolí byla sestavena hračka.
Dominka má v genech pořádkumilovnost a jala se tedy uklízet. Nejdřív celofán a pak do divné hnědé.
"To se papá, Dominko," radilo okolí.
"Ble ble," namítla Dominka. Usoudila dle barvy.
"Ale to se opravdu papá!"
"Ble ble!" bránila se. "Zkus to."
Zkusila to. Tvářila se při tom, jako kdybyste zkoušeli chuť pečeného škorpióna pomazaného extraktem ropuch pokálených ptakopyskem.
Dotyk jazyku. Poznání. A radostný úsměv na té doposud prosté tváři.
Není to ble ble! Je to bombo!
Příště věř, Dominko.
Ale ne každému. Ale ne všechno.