ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Komunisté proti všem
Všechny ty kuriozity provázející prezidentskou volbu, jako je vyhrožování na záchodě a kulky pro senátorky, to vše bledne před nesmyslem, který si vymysleli komunisté. Ještě větší pitomost, pravda, byla před pěti lety strategie vytrysknuvší z čela génia levicové politiky Miloše Zemana, který nastrčil nezvolitelného Bureše, aby on sám mohl přijet na bílém Šemíkovi coby spasitel situace. Ke komunistické hře se propůjčila Jana Bobošíková, až dosud pokládaná za inteligentní ženu.

Zamyslet by se měli všichni, kdo dosud pokládali komunisty za neškodné ještěrky poté, co velká doba tyranosaurů skončila: komunisté se pokusili vyhandlovat podporu Janovi Švejnarovi za zlom v nasměrování naší bezpečnostní politiky směrem na Rusko. Kdo toto nevidí, je naprosto slepý a blouznivý a žije v říši iluzí. Dokázali tím, že nadále sázejí na ruskou kartu: Moskva je vysadila do sedla v roce 1948 a doufají, že se za nějaké příští "historické situace" to podaří znovu.

Tento komunistický tah je do té míry průhledný, že by měl otevřít oči i stoupencům sociální demokracie zelených. Copak nejsou schopni pochopit, že je komunisté nenávidí stejně jako občanské demokraty, a že by s nimi zatočili stejně nelítostně, kdyby k tomu dostali příležitost? Ta samozřejmě nepřichází v úvahu, ale nohu ve dveřích strčit chtějí, pro všechny případy. Měli by být vykopnuti i s tou nohou.

PSÍ PŘÍHODY: Pohřbívání ptáčka
Další ptáček narazil zobáčkem na prosklené dveře do kuchyně a zůstal ležet na terase. A teď to dilema: mohl bych tam vyvěsit siluetu dravého ptáka, jak se to dělává, jenže kousek dál stojí na terase krmítko na něm se živí desítky takových ptáčků. Co s tím? Taky bych mohl odstranit to krmítko a ptáčkové by nelétali a míň by jich naráželo zobáčkem na sklo. Jenže by hladověli.

Taky bych mohl počítat s evolučním vývojem, třeba se u ptáčků vyvine nějaký radar, jako mají netopýři, radar či sonar. Ale těm pár miliónů let vývoje je příliš dlouho i na moji trpělivost.

Zabalil jsem ptáčka do ubrousku s tím, že ho pohřbím v lese. Jenže pak jsem spěchal, odvezl tělíčko v ubrousku až do města a vezl ho zpátky. Před zbraslavským nádražím jsem při zpáteční cestě nabral stopařku, paní ve věku, docela řečnou. Všimla si balíčku vedle mě. Měla pocit, že tam mám svačinu. Bylo na ní vidět, že se chce zeptat, jestli je to žemle se sejrem nebo se salámem nebo kobliha nebo buchta, nebo snad loupáček, taky by to mohl být dalamánek.
Nechtělo se mi vysvětlovat, že vezu mrtvého ptáčka pohřbít v lese.
Ve Vraném vystoupila před závorami, plna nejistoty.
Ptáčka jsem uložil o tři sta metrů výše, v lese, do dutiny v pařezu.