JAK ŽIVOT JDE: Beseda ve škole
Čas od času se spisovatel setkává se čtenáři. Je to zpravidla příjemný zážitek - autor s potěšením zjistí, že se občas najdou živí lidé s nohama, rukama a hlavou na krku, kteří snad dokonce i četli nějakou jeho knihu!
Moje poslední beseda byla výjimečná v tom smyslu, že měla být s dětmi. Řekl jsem si, proč ne, tihle kluci čtou sci-fi, porozprávím s nimi o kolonizaci Měsíce a o čtení myšlenek a podobných poutavých tématech. Pak se ukázalo, že jde o žáčky páté třídy obecné.
Můjtytondo, já nikdy nic pro tak malé děti nenapsal! O čem si s nimi budu povídat? Vyzout se nešlo, ono to bylo spojené s dalšími aktivitami a slávami, zkrátka, nejel jsme v tom sám. Tak jsem si řekl, dobrá, přijdeš a budeš jim vyprávět o Africe a o zvířátkách, o tom, jak mi vlezl do auta pavián a sežral tam pytlík burských oříšků a jak na mě vrčel lachtan na Mysu Dobré naděje a jak jsem se ztratil v mraku na Tabulové hoře.
OK. Beseda začala, místnost plná malinkých dětiček, upíraly na mě svoje nevinné oči, v nichž ještě dozníval vjem rozčtvrcených mrtvol (jak hrály o přestávce počítačovou hru) a paní učitelka je vyzvala, aby se ptaly.
"Tak se ptejte, děti! Pan spisovatel vám bude zajímavě povídat. Třeba o tom, že má doma pejska."
Přihlásila se holčička. Učitelka se raduje:
"To je naše Maruška. Tak copak tě zajímá, Maruško?"
Načež se Maruška ptá:
"Pane Neff, a proč jste se ještě neoženil s Ljubou Krbovou?"